Kritice chybí mezinárodní rozměr

Švédský pohled na současnost literární kritiky

Literární kritika v užším, evropském smyslu slova – tedy texty analyzující nově vyšlé knihy – je dnes velmi národní záležitostí. Téměř všechny knihy recenzované v denících, týdenících a literárních časopisech vyšly ve stejné zemi, kde byla publikována i příslušná recenze. Jednotlivé recenze nebo obecné přehledy dosud nepřeložených knih, jež vyšly v jiných částech světa, jsou nesmírně vzácné.

Nebylo tomu tak vždy. Ještě před nedlouhou dobou noviny a časopisy pravidelně referovaly a diskutovaly o soudobé literatuře publikované mimo jejich domácí scénu. Mnohá periodika si dokonce vydržovala vlastní “literární korespondenty” usazené v Paříži, Římě a Madridu (anebo také v New Yorku, Moskvě a Berlíně). Důraz se pochopitelně kladl spíše na “větší” literatury, tedy francouzskou, německou, španělskou, italskou a anglickou, ale aspoň jakási snaha rozšiřovat obzory vzdělaného publika zde byla znát.

V jistých dobách a na jistých místech byla diskuse o zahraničních literaturách skutečně tak živá a rozsáhlá, že dokonce působila potíže nakladatelskému podnikání. V roce 1953 si Ake Runnquist, redaktor časopisu BLM, jednoho z nejvlivnějších švédských literárních periodik, stěžoval, že deníky píší příliš mnoho a příliš brzy o knihách v cizích jazycích. Mnoho knih je recenzováno téměř současně s tím, jak vycházejí v původním jazyce, napsal Runnquist. Nevýhodou této pohotovosti však podle něj byla skutečnost, že když tyto knihy vyšly v překladu, veřejná diskuse o nich už pominula a neprodávaly se tak dobře, jak by se prodávat mohly nebo měly.

O dva roky později Runnquist svůj nářek zopakoval, ale současně s jistým uspokojením konstatoval, že některé větší noviny si uvědomily svoji zodpovědnost a významné zahraniční tituly nyní recenzují dvakrát: při prvním vydání v původním jazyce a potom znovu při publikaci překladu.

Dnes se tento přístup omezuje téměř výhradně na občasná tematická čísla nebo tematické bloky literárních časopisů. A dokonce ani v tomto malém segmentu nakladatelské praxe není situace zdaleka uspokojivá. Kontinuita neexistuje a vychází-li tematické číslo (obvykle pokrývající padesát až sto let literární historie zvolené země), klade se důraz především na literární texty. Je-li tam vůbec nějaká literární kritika, obvykle se soustředí na jednoho konkrétního autora. Články snažící se poskytnout obecný obraz současné tvorby jsou vzácností.

Ne všude je ovšem situace tak zlá. Například v Německu lze dokonce i na kulturních stránkách hlavních deníků občas najít fundované recenze nebo alespoň komentáře nově vydaných knih například z Polska, Ukrajiny nebo Ruska. Občas. Ve většině ostatních evropských zemí nenajdeme zhola nic.

Tento vývoj má své příčiny: všeobecný úpadek literatury coby instituce, změny v nakladatelském byznysu, a paradoxně i “globalizaci”. Avšak bez ohledu na to, jaký důvod se rozhodneme zdůraznit, závěr bude vždy stejný: je nezbytně nutné dosáhnout opětovného zmezinárodnění literární kritiky v teoretickém i praktickém smyslu.

Situace, na niž si redaktor Ake Runnquist v roce 1955 stěžoval, nám o pouhých padesát let později připadne takřka antediluviální. Který současný nakladatel by nechtěl řešit problémy, jež Runnquist popisuje? Jeho interpretace jevu, který vnímal jako základní dilema – totiž že v době, kdy konečně vyšel překlad, veřejná diskuse o zahraničních literárních dílech už dávno pominula –, je možná poněkud přecitlivělá, ale velmi dobře ilustruje význam kontextualizace a zprostředkování pro cestu díla z jedné literatury do druhé.

Kritická a veřejná diskuse o zahraniční literární produkci v novinách a časopisech sloužila tradičně jako zdroj informací a vodítko nejen pro širokou čtenářskou obec, ale také pro “lidi z branže”, pro nakladatele a autory. Jestliže tato diskuse zmizí nebo ztratí perspektivu a stane se jednostrannou, má to dopad na instituci literatury jako celek.

Abychom pokračovali se švédským příkladem: Národní bibliografie Královské knihovny z roku 2004 říká, že zhruba 75 procent všech literárních děl přeložených do švédštiny bylo přeloženo z angličtiny (dále je to sedm procent z norštiny, 3,6 z francouzštiny, dvě z němčiny a dánštiny, 1,2 z ruštiny a všechny ostatní literatury po jednom procentu nebo i méně). A tento trend se netýká jen Švédska – statistiky vypadají do značné míry stejně ve většině evropských zemí. Obvykle v reakci na taková čísla ukážeme prstem na nakladatele a veškerou vinu svalíme na lhostejné nebo nenápadité ekonomy, kteří převzali oblast, jež byla kdysi baštou kosmopolitismu a zárukou volného proudění slov a myšlenek. To je však přinejlepším jen část pravdy. Stejnou zodpovědnost za současnou situaci nese i literární kritika, jež ztratila svůj výhled – a ztratila také media, v nichž mohla tento výhled prezentovat. Ve chvíli, kdy nakladatelé více než kdy jindy v minulosti potřebují veškerou sílu kritiků, jež by jim pomohla prorazit, v době, kdy by kritikova chvála i polemika, jeho vodítka i vnímavost skutečně mohly něco změnit – v tomto kritickém okamžiku nejsou kritikové schopni reagovat na poptávku.

Časopis BLM, v němž Ake Runnquist truchlil nad osudem překladů, zanikl v roce 2004, dlouho poté, co se vzdal ambice prezentovat přehled evropských literatur. A zájem a pohotovost, jež Runnquist přisuzoval deníkům, byly nahrazeny právě opačným přístupem. Kulturní stránky jinak ambiciózních novin podle všeho definují zahraniční literatury psané jiným jazykem, než je angličtina, jako a priori “exkluzivní”, a tudíž sotva stojící za pozornost.

Dnes jsme však díky vzniku nových žánrů a medií svědky situace, kdy se zahraniční literatury opět stávají předmětem diskuse. Pěkným příkladem ve švédském kontextu je webová stránka www.salongen.de, jež sice sídlí částečně v Německu, ale vychází ve švédštině. Je založena na úzkých vztazích německé kulturní sféry s východoevropskými literaturami a dává švédským čtenářům možnost uvědomit si, jak mnoho z evropského estetického diskursu jim v minulosti uniklo. Individuální nadšení, jímž se tato nová literární fóra vyznačují, však není zcela bez problémů: jejich přístup je často spíše nekriticky souhlasný než průzkumně kritický, spíše hájí, než aby analyzoval, vytváří spíše seznamy než kontext. Navíc tyto neformální a často brzy zanikající prostory literárního a semikritického diskursu zapadají do všeobecné tendence, v jejímž důsledku se dříve všem společná veřejná sféra drobí do menších, vzájemně od sebe izolovaných komunit.

Jedním z největších nepřátel často diskutovaného “volného přenosu literárních myšlenek” (jenž je však spíše možností než realitou) zůstává nadále a ve stále větší míře nezájem širší literární veřejné sféry o cokoli cizího. Nejlepším lékem na tuto nemoc by bylo opětovné zmezinárodnění literární kritiky.

Published 17 December 2008
Original in English
Translated by Marek Sečkař
First published by Eurozine (4 July 2007), Host

Contributed by Host © Carl Henrik Fredriksson / Host / Eurozine

PDF/PRINT

Read in: EN / TR / DE / LT / FR / DA / HU / CS / ET

Published in

Discussion