Zcela obličejně

úryvky

Setkání a míjení

André Breton v “Rozhovorech” (kniha rozmluv, které měl André Perinaudem a které byly odvysílány v rozhlase v roce 1952) vzpomíná na více než tři sta osobností, s nimiž se setkal nebo které ovlivnily jeho myšlení a surrealistické hnutí. Například čtyřikrát jmenuje André Gida a třikrát Jean-Paul Satra. Jistě je pozoruhodné, že v této knize nenalézáme dvě jména. První z nich je spisovatel Louis Ferdinand Céline.

Podivnou hru si však zahrála historie, když Breton a Céline se setkávají na seznamu těch, kteří by měli být zavražděni. V komentáři k Célinově knize “Od zámku k zámku” píše Anna Kareninová:

“V La Tribune des Nations ze 13. ledna 1950 píše sám Roger Vailland v článku nazvaném ‘Nebudeme už šetřit Louise Ferdinanda Célina’, jak se v roce 1943 odbojová skupina, ke které patřil, rozhodla Célina zlikvidovat. Ten bydlel v Girardonově ulici, přímo nad bytem, ve kterém se tato buňka hnutí odporu scházela. Céline mnohokrát ve své trilogii poukazuje na to, jak Roger Vailland vždy litoval, že ho tenkrát nezabili.”

Céline v tomto románu vyjadřuje své obavy:

“…v ulici Girardon, kde jsem tehdy bydlel, bylo jasný jak facka, že mě tam odkráglujou…”

A dále:

“…měl bych dostat do péče Vaillandy… toho svýho váhavýho vraha …”

Že tyto obavy byly oprávněné, dokazuje sám Vailland v románu “Povedená hra”. Je třeba opět přesně citovat:

“Nad námi bydlí Céline. Kdykoliv se u mne strhne rámus, myslí si, že ho jdeme zapíchnout. Tutově? Že bychom ho opravdu zabili?

Vy mě chcete dostat za mříže. Kam byste se pak chodili koupat a kam byste chodili na čokoládu?”

Opravdu silný argument z pera spisovatele, který tak sympatizoval se stalinismem. V jednom však měl pravdu – Céline měl opravdu strach. Raději prchá před těmito “osvoboditeli” do Německa a pak trvá řadu let, než je zcela rehabilitován.

Druhé jméno, které v Bretonových rozhovorech nenalézáme, je kupodivu C. G. Jung. Surrealisté soustřeďovali svoji pozornost především na objevy Z. Freuda. Je skoro nepochopitelné, že právě Bretonově pozornosti unikly objevy Jungovy, které jsou surrealistické filosofii tak blízké. To, co popisuje Breton v Nadje jako neuvěřitelné a zázračné náhody, je Jungem pojmenováno jako synchronicita. Jestliže další Bretonovo dílo má název “Arkan 17” dle tarotových karet je to signálem dalšího chápání esoteriky, kterou Jung tak skvěle interpretuje.

Málokdy se v dějinách myšlení stává, aby se minuly v současnosti dva světy, které jsou si tak blízké.

Vysoké nad Jizerou, 27. 2. 2005

Stydím se za pruderii

Amerika, tedy přesněji řečeno Spojené státy, jsou zemí, kde pruderie je považována za samozřejmou ctnost. Setkali jsme se tam s jednou starší paní, která nám říkala, že jakékoli gynekologické vyšetření je pro ni zcela nepřijatelné. Jindy se nám svěřila mladá a půvabná Češka, která již několik let žila ve Státech, jak přišla poprvé na toto vyšetření. Svlékla se za paravánem a lékaře vyděsila. Na vyšetření si měla obléknout jakýsi papírový obleček s otvorem určeným pro práci ošetřujícího. Ani nejmenší, tří nebo čtyřleté dívenky, nesmí vyjít na pláž bez podprsenky.

Roztomile absurdní je představení striptýzu. U oblíbené tyče se dívka kroutí, svádivě hledí do očí pánům v první řadě a pozvolna se svléká. Zůstává ovšem v kalhotkách, ty neodloží. Jsou sice minimální, ale představují obecnou představu morálky. U nás je ovšem běžné, že se takto opalují ženy na plovárnách.

Minulý týden jsem se náhodou díval na americký televizní seriál Pobřežní hlídka. Málokdy je pohromadě tolik lží. Neboť na amerických plážích vidíme především obtloustlé nebo velmi tlusté Američanky. Obezita je velikým problémem této země. Půvabné dívky, a v tomto seriálu se vyskytují jen půvabní mladí lidé, tedy především ty dívky, jsou dováženy z celého světa a především z Evropy. V tom díle, který jsem viděl, krásný, mladý a svobodný muž pomáhal při porodu v písku na opuštěné pláži mladé dívce. Nešikovností režiséra a potřebou vyhovět místním představám o tom, co je mravné, ta dívka porodila krásné dítě, aniž by si sundala kalhotky.

Není to ani směšné, ani odsouzeníhodné. Vždyť přece velmi dobře víme, že odhalený ženský kotník před sto lety byl daleko více vzrušující než procházka po nudistické pláži. Ale právě taková procházka splývá s naší představou ráje, neboť se cítíme zcela svobodni. Snad i šťastni, protože si ztěží dovedeme představit něco krásnějšího než nahé lidské tělo na břehu moře. V tom pohledu je spojeno vše, co tak usilovně a zbytečně namáhavě hledají jogíni. Zdánlivě nekonečná vodní plocha a touha spojená s nahotou je přímou cestou do otevřené budoucnosti, tedy do věčnosti.

Býti pozitivní!

Během dne vysílá televize řadu pořadů, které mají být mírně zábavné a mírně poučné. Jmenují se Sama doma, Prima jízda a snad i všelijak jinak.

Kdysi jsem také viděl pořad o vyučování angličtiny v USA. Lektorka říkala žákyni: Buď pozitivní!” To nebyla rada, to byl přímo rozkaz. Cítil jsem, jak se žákyně chvěje strachy a snaží se ze všech sil, aby byla pozitivní.

Jako by ten příkaz chtěly plnit i moderátorky zmíněných pořadů. Stále nám vnucují svoji profesionální radost. Často se mezi řečí, v okamžicích, ve kterých pro to není žádný důvod, hlasitě smějí. Ony se neusmívají. Ony se skutečně hlasitě smějí. Často, pravidelně a dlouho. Myslím, že nejsem sám, komu při tom jde mráz po zádech.

Vysoké nad Jizerou, 24. 7. 2001

Published 10 April 2007
Original in Czech
First published by Revolver Revue 66 (2006)

© Ivo Vodsed'álek / Revolver Revue / Eurozine

PDF/PRINT

Read in: EN / CS

Published in

Newsletter

Subscribe to know what’s worth thinking about.

Discussion