Jak jsem se stal Čechoslovákem

1.

Každý rok jsme trávili letní prázdniny na improvizované „chatě“ u Lucku – v rozlehlém, čtyřpokojovém domě se dvěma oddělenými vchody, kde bydleli naši prarodiče. Bylo nás tam dost – můj bratr a otec, bratranci, jejich rodiče a samozřejmě děda s babičkou, kteří stoicky trpěli náš nájezd, a dokonce se zdálo, že se z něj velmi radovali. Dny byly dlouhé a slunečné, život bezoblačný. Užívali jsme si bezstarostnosti, zásobili jsme se jí na celý život, plavali v řece, chytali ryby, honili se za míčem, lezli po stromech, pozdě do noci si vyprávěli vzrušující historky kolem ohně s pečenými brambory.

Bylo mi patnáct a politikou jsem se příliš nezabýval. Ani jsme na „chatě“ neměli televizi a co je důležité, ani trochu nám nechyběla. Přesto naši rodiče s dědou poslouchali rádio na staré Spidole se souběžně puštěným kuchyňským rozhlasem po drátě. A my, přestože jsme byli zaujati vlastními a důležitějšími věcmi, jsme cítili, že se děje něco zlého v jejich pro nás nesrozumitelném a nezajímavém světě. Hrozná slova jako ultimátum, sovětské nebezpečí či kontrarevoluce zalézaly z různých stran do našeho vědomí. A my pociťovali, že právě kvůli těmto slovům naši rodiče nervóznějí a umlkají nebo přecházejí na jinou tematiku, kdykoli se přiblížíme. Byli sovětští občané a my jejich sovětské děti a oni pochopitelně nechtěli, abychom poslouchali jejich politické debaty. Stejně jsme ale cítili, že se děje něco špatného v Československu a všude kolem, něco, co může každou chvíli přejít ve válku, přestože se zdála být pod klidným nebem během letních sovětských prázdnin tak nemyslitelnou.

A když nakonec sovětská vojska do Československa vtrhla, viděli jsme naše rodiče úplně skleslé, jako by i oni byli Čechy a Slováky, a jejich vláda padla a zemi zase okupovali cizáci. Ale je zajímavé, že nás pozice rodičů ani trochu nepřekvapila.

Naši rodiče nebyli disidenti, ale jako většina západních Ukrajinců nikdy necítili zvláštní sympatie ani k sovětům, ani k Moskvě, ani ke komunismu. Jako většina západních Ukrajinců dávali najevo loajalitu k režimu, a když bylo třeba, účastnili se jeho veřejných rituálů. Ale v soukromých rozmluvách, v každodenním životě nešetřili uštěpačnými slovy na adresu vlády, systému a celého sovětského zřízení. Jako normální rodiče se ani tak nesnažili udělat z nás profesionální protisověty, čímž by nás předurčili ke stálým a nebezpečným konfliktům s policejním řádem. Nevedli s námi žádné politické debaty, spíš naopak, všelijak se jim vyhýbali. Ale z náhodných replik, gest, grimas, spontánních reakcí na oficiální propagandu jsme nemohli necítit jejich hluboké opovržení systémem a vším jeho symbolickým harampádím.

Již jako malý školák, zaujat hokejem, jsem si všiml, že ani můj otec, ani strýc nefandí hvězdnému a vítěznému sovětskému týmu. Naopak, vždycky fandili jeho protivníkům, ať už Švédům, Finům, nebo dokonce beznadějným Švýcarům. A já jsem bez nějaké propagandy pochopil to nejdůležitější: není to náš tým. A spolu s rodiči, strýčkem, se všemi kamarády jsem si z duše přál jeho porážku. A když se to nakonec podařilo, když úžasné československé mužstvo rozmetalo sověty na mistrovství světa roku 1969, byli jsme bez sebe štěstím. Plakali jsme, objímali se a líbali; v tu chvíli jsme byli Čechy a Slováky a cítili jsme se pomstěni za všechno – i za tanky v pražských ulicích, i za Muravjovovy hordy, za Baturyn, za Poltavu, za hladomor ve 33., za vše, vše, vše.

2.

Za pár let jsem rychle vyrostl a snad trochu dospěl. V poslední třídě jsem se už dostal k nejrůznějšímu samizdatu a jiným nelegálním materiálům. Mým rodičům se to samozřejmě moc nelíbilo a já jsem před nimi svoji „ilegální“ činnost tajil, co to šlo. Literaturou mě zásobila Iryna Kalynec, pracovala tehdy na naší škole. Učit nesměla, a tak vedla ve skromné knihovnické funkci velmi aktivní osvětovou nebo, jak sama říkala, kazatelskou činnost.

Zajímavé je, že mezi texty, které jsem od ní dostával, nebyla jen díla Ivana Dzjuby, Valentyna Moroze, Jevhena Sversťuka, Vjačeslava Čornovila, ale i čes

koslovenské publikace z období Pražského jara. Zvláště to byl Ukrajinský kalendář z roku 1968 a dvouměsíčník Dukla, který v Prešově vydávala a dosud vydává východoslovenská ukrajinská menšina. Dále několik hezkých knih z toho samého nakladatelství – výbory z Antonyče a Vynnyčenka s kvalitními literárně-kritickými předmluvami.

V Dukle se tehdy publikovali nejen na Ukrajině zakázaní spisovatelé, ale i překlady nejzajímavějších českých a slovenských autorů, a také překlady hlavních dokumentů Pražského jara. Z nich bylo více než zřejmé, že žádná kontrarevoluce v Československu nebyla, ale že šlo o dosti čestnou (a velmi naivní, jak jsem pochopil později) zkoušku vybudovat něco na způsob „socialismu s lidskou tváří“. Tyto dokumenty měly pro mě tehdy zvláštní význam, protože stále více

mých kamarádů se vracelo z armády s vypatlanými mozky, přesvědčeni na politických školeních, že intervence v Československu byla nutná, protože německá vojska měla už už překročit hranice a věrolomná kontrarevoluční vláda v Praze je měla každou chvíli pozvat.

Mým následujícím protisovětským krokem tedy bylo naučit se česky a slovensky (slovenština je nám blíže, takže se učila jednodušeji). Cíl byl jasný – číst knížky a tisk Pražského jara v originále. Originály jsem mohl dostat nejen od známých, ale kdeco bylo možné najít v knihovně, anebo dokonce v provinčních knihkupectvích Družba, kde zaprášená díla Klímy a Holuba ležela vedle sebraných děl Ho Či Mina a Cedenbala.

Sověti, kdoví proč, začali s pozdější cenzurou československých knih a tisku až v srpnu, poté, kdy jejich tanky

už okupovaly zemi a fakticky žádná doplňková cenzura nebyla zapotřebí. Byrokratická setrvačnost a nepružnost měly své přestávky. Tento zábavný fakt jsem zaznamenal za třicet let, kdy sověti úplně stejně prováděli doplňkovou cenzuru polských knih a časopisů poté, co generál Jaruzelski vyhlásil stanné právo a samozřejmě cenzuru. Vskutku, lépe později než vůbec.

Zkrátka, ať Bůh tam nahoře požehná ex post sovětským ideologům a byrokratům za jejich tupost a nešikovnost. Protože jinak bych si těžko zamlada přečetl Hrabala a Vaculíka, Škvoreckého a Kunderu. A určitě bych nepřeložil konceptualistu Ladislava Nováka a nevytvořil z jeho textů hezkou samizdatovou knížečku s ilustracemi Vlodka Kaufmana.

Široce propagovaná československá normalizace počátku 70. let měla specifický logický protějšek na Ukrajině, a to pronásledování za „ukrajinský buržoazní nacionalismus“. Její kulminací byla politická zatýkání v letech 1972–1973, masové čistky kulturně osvětových organizací a další utahování rusifikátorských šroubů. Osobní kontakty mezi ukrajinskými a českými či slovenskými intelektuály, které vznikly v 60. letech, se fakticky přervaly. Prakticky nic jsem tehdy nevěděl o těch kontaktech, i když jsem chápal, že ani Dukla, ani ukrajinské knihy z východního Slovenska se nemohly objevit v naší lvovské společnosti bez podpory Ukrajinců z Prešova, Košic a Bratislavy.

Teprve nyní, kdy se vydávají dopisy a vzpomínky ukrajinských a českých disidentů z tehdejší doby, můžeme ocenit neformální kontakty mezi Prahou a Kyjevem, zvláště speciální roli, kterou v nich sehrála Zina Genyk-Berezovská a další českoslovenští občané ukrajinského původu – jak z východního Slovenska, tak i potomci ukrajinské protibolševické emigrace 20. let.

3.

Československo bylo první zemí, kterou jsem navštívil v době perestrojky v letech 1987–1988. Sotva mi povolili vyjet ze sajuzu. V Praze, kde jsem se snažil mluvit česky, si mysleli, že jsem Polák. V Bratislavě, kde jsem mluvil slovensky, mě považovali za Jugoslávce. Nikoho, kdoví proč, nenapadlo, že jsem Ukrajinec, nebo sovět, nebo, chraň pánbůh, Rus. Těch všech v sovětské armádě, která osvobozovala Čechy od Čechů, bylo dost. Mohl jsem v ní být také, kdybych

se byl narodil o pár let dříve. Bůh mě uchránil této zvláštní hanby, ale ne hanby národní.

Měl jsem několik přátel v Praze i Bratislavě a přivezl jsem jim celou kupu „podvratné“ literatury. Byl to opravdu vzácný a velmi krátký čas v historii, kdy se politický režim v mojí zemi ukázal být pokrokovější a liberálnější než v jejich. Pili jsme pivo v Praze a bílé víno v Bratislavě a já vyprávěl kolegům neuvěřitelné věci o textech, které se u nás tiskly celkem legálně, o tématech, o kterých se diskutovalo celkem otevřeně, o masových akcích, které probíhaly bez oficiálních povolení a policejních represí. Moji přátelé chtěli, aby se perestrojka dostala i k nim, a já je ujišťoval, že se dostane. Byla to skutečně doba velkých očekávání a povzbudivé východoevropské solidarity, ještě nezničené cynismem Churalů–Schrödrů a jiných Verheugenů.

A když perestrojka za rok nakonec do Prahy dorazila, byla tak velká, krásná a neuvěřitelná jako vítězství jejich hokejového mužstva v roce 1969. To byla opravdu sametová revoluce, měkká tvrdost, síla slabých. A já jsem se opět na krátkou, nicméně šťastnou chvíli cítil Čechem. Slovákem. Němcem. Maďarem. Bulharem.

Zanedlouho, na začátku prosince, jsem s kolegou novinářem jel do Varšavy. Domluvili jsme se na interview s Adamem Michnikem u něj doma. Pán domu se ale opozdil. Jeho žena nás hostila čajem a omlouvala se: „Adas za chvilku přijde.“ A opravdu přišel, nebo spíš vletěl do pokoje, vyskakoval, neznal se štěstím a vykřikoval poslední novinu, na niž jsme všichni čekali: „Wypierdolili Ceausescu!“ (Sejmuli Ceauseska!).

To byl jeden z nejšťastnějších okamžiků jeho života, jedno z jeho nejtoužebnějších přání, které se uskutečnilo. Vítězství jeho mužstva nad nezničitelným monstrem, triumf síly slabých nad bezmocností mocných. Byl v tu chvíli Rumunem a my také.

Opravdu nevím, kolik Rumunů, Slováků, Čechů se cítilo Ukrajinci ve vzrušených dnech pomerančové revoluce. Vím jen, že mnoho Poláků bylo tehdy Ukrajinci. A věřím, že nejen Poláků.

To je vlastně vše, co mohu říci o roce 1968, který se v mém životě natáhl skoro na půlstoletí.

 

This translation was first published in a special Czech-language edition of Ukrajinský žurnál – a monthly magazine of the Ukrainian community in the Czech Republic – in 2008.

Published 22 August 2018
Original in Ukrainian
Translated by Rita Kindlerová
First published by Ukrajinský žurnál [Prague], special Czech edition, 2008

© Mykola Riabchuk / Ukrajinský žurnál / Eurozine

PDF/PRINT

Read in: EN / DE / HU / UK / SL / PL / CS / CA

Discussion