Jak byla vynalezena vlámská literatura

Vlámská literatura vstoupila do jednadvacátého století a svět to pozná. Vlastně se zdá, že k jejímu znovuzrození došlo zrovna ve chvíli, kdy se zhroutil Fukuyamův koncept “konce dějin” a s ním i neoliberální pojetí postmoderny: tedy v období po 11. září. Dovolíme-li si metaforický přístup k tomu okamžiku nevýslovné hrůzy, svět se toho dne ocitl v samotném středu historie, ve víru boje o to, jak má historie vypadat. A z několika důvodů, které bych rád vysvětlil, se tento návrat do dějin a politiky na úrovni našeho globalizovaného, post-národního světa dokonale kryl s procesem (sebe)uvědomění, jímž vlámská literatura v posledních desetiletích procházela. Dokonce se dá říct, že vývoj vlámské literatury byl těmito události uspíšen. Hned si řekneme proč.

Směrem k autonomii

Ve Flandrech funguje tradice domácí prózy již od středověku. Zvyk označovat literaturu pocházející z Flander jako “vlámskou prózu” je však velmi nedávného data a stále působí poněkud kontroverzně. Po celé devatenácté a dvacáté století bylo takové počínání podle názoru mnohých projevem provincialismu, který znemožňoval kulturní emancipaci Flander. Coby holandsky hovořící většina v belgickém společensko-historickém kontextu, jemuž dominovala francouzská kultura, považovali Vlámové za strategicky moudřejší zdůrazňovat své jazykové spojení s Nizozemskem, což mělo oporu v těsných historických svazcích a rozsáhlé interakci mezi oběma zeměmi. Flandry jednoduše doufaly, že v národním i mezinárodním ohledu více získají z rozsáhlejšího kontextu, který nabízel koncept jednotné holandskojazyčné literatury.

Paradoxní je, že právě tento důraz na jednotu holandskojazyčné literatury vedl ve Flandrech k posílení komplexu méněcennosti, což bylo v přímém rozporu s emancipačním ideálem, k němuž přívrženci integrace vzhlíželi. Obavy, že by lokální nacionalismus zbrzdil emancipaci Flander, a z nich vycházející investování – byť pouze symbolické a institucionální – do jazykového a kulturního spojení s Nizozemskem, ve skutečnosti vlámský národ uvěznily zrovna v pozici, z níž se snažil uniknout. Vzhledem k příbuznosti obou zemí připadla Flandrům pozice chudé mladší sestry, tedy kulturně i ekonomicky méně vyspělé země. Proto téměř všichni významní pováleční vlámští autoři, včetně mezinárodně uznávaných L. P. Boona a Huga Clause, skončili u nizozemských nakladatelů a v Nizozemsku se jim také dostávalo větší odezvy. “Extra Amsterdam nulla salus,” znělo tehdy krédo literárních Flander.

Přestože dnes leckdo tvrdí opak, zmíněná kulturní nerovnováha je stále ještě faktem, zvláště proto, že profesionální knižní trh je v Nizozemsku lépe organizovaný. Na druhou stranu je zřejmé, že začátek nového století přinesl změnu. Tu změnu lze shrnout v tom smyslu, že kdysi mladší sestra vyrostla a vyzrála. Opravdu, “vlámská literatura” se přestala bát svého jména. Následkem politické autonomizace Flander coby jednoho z federálních regionů Belgie bylo v roce 1999 možné založit Vlámský literární fond, který literární aktivity finančně podporuje a také je pomáhá organizovat. Nizozemsko přitom začalo ztrácet roli vůdčí země, jak bylo ve Flandrech dříve vnímáno; vlámská veřejná sféra se více zaměřila sama na sebe a současně se otevřela širému světu.

Za hranice postmoderny

Podle některých znamenal celý tento vývoj ve skutečnosti jen domýšlivé uzavírání se do sebe sama. A populistická a komerční posedlost vším vlámským v mnoha médiích, zvláště pokud jde o literární ceny, opravdu cosi takového naznačuje. Na úrovni literární praxe je však situace jiná. Konec devadesátých a počátek nultých let přinesl zrod velkého množství autorů, kteří se již nezatěžují skutečnými ani domnělými problémy, jež se tradičně pojí s vlámskou identitou a literárním jazykem. Naopak, vypořádávají se nimi rychle, otevřeně a velmi různorodými cestami. Pokud mají tito autoři vůbec něco společného, pak je to právě to, že nemají společného vůbec nic, leda snad samotné “vlámství”, jež ovšem není chápáno jako teritoriální danost nebo dokonce státní příslušnost (jsou to ostatně všechno Belgičané), nýbrž jako historický a politický stav, který dal vzniknout společnému postoji k jazyku a identitě.

Právě tento postoj, zakládající se na historickém vědomí ve vztahu k životu polis, podle mého názoru vlámskou literaturu velmi dobře vybavil k překročení mezí postmoderny. To vysvětluje onen smysl pro naléhavost vycházející z kombinace stylistického individualismu a společenského (i když zřídkakdy striktně realistického) angažmá, jež vedla jednoho nizozemského kritika v roce 2006 k zvolání, že “Belgičané jsou lepší”, tj. lepší ve srovnání se svými nizozemskými protějšky. Ponecháme-li stranou bezvýznamnost tohoto prohlášení, z nějž víc než co jiného čiší absurdní přeshraniční rivalita, vyjadřuje to do značné míry momentální dynamiku vlámské literatury, jež vedla k pozoruhodným úspěchům v Nizozemsku, ve Flandrech i v cizině, kde se velkého ohlasu dočkaly knihy jako Spi! (Slaap!, 2003) Annelies Verbekeové, Tvůrce andělů (De Engelenmaker, 2005) Stefana Brijse, Žalostnost věcí (De helaasheid der dingen, 2006) Dimitriho Verkhulstse, Boží spánek (Godenslaap, 2008) Erwina Mortierse, Malé dny (Kleine dagen, 2009) Bernarda Dewulfse, anebo nejnověji non-fiction Dějiny Konga (Congo: Een geschiedenis, 2010) Davida van Reybroucka. Jelikož jsou ale všechny tyto knihy velmi různorodé, nabízí se otázka, co vlastně ona zmíněná “dynamika” znamená.

Jako všechny (post)moderní literatury i ta vlámská odolává veškerým snahám pojmout její shrnutí jako jeden velký příběh. Poetické, programové nebo generační dělení už nefunguje, protože dialektické schéma tradice a inovace, které je podpíralo, se dnes nezadržitelně rozpadá. Bezpochyby stále ještě mluvíme o generaci Toma Lanoye, Hermana Brusselmanse nebo Kristiena Hemmerechtse, neboť se jedná vůdčí osobnosti, které ztělesňují literární vzepětí osmdesátých let. A právě tak jsme slavili desáté výročí generace, která debutovala roku 1999: Erwina Mortiera, Dimitriho Verhulsta, Yvese Petryho, Christopha Vekemana – abychom jmenovali alespoň ty, kteří jsou známí i dnes. A přesto, jak ukazují výrazné rozdíly mezi těmito autory, jejich zařazení do jedné škatulky je důsledkem spíše reklamních nebo mediálních konstrukcí než opravdové literární příbuznosti. Ona dynamika, kterou současní vlámští autoři jaksi společně vyzařují, je asi vysvětlitelná jen jejich striktně individuálními přístupy.

Návrat reálna

Zní to jako paradox, ale můžeme ho vyřešit. Na jednu stranu individuální rozdíly neumožňují, aby se současní autoři seskupovali nebo aby byli seskupováni, totiž tak, aby to dávalo nějaký smysl. Na druhou stranu to ale znamená, že právě jejich individualismus je spojuje. Mimochodem, domnívám se, že tento individualismus zdaleka není přiznáním slabosti, nýbrž samotným jádrem jejich literárního angažmá: je odpovědí na redukci subjektivity, osobní i politické, v časech konzumu a tržního odcizení. Toto téma je explicitně uchopeno ve stylisticky i myšlenkově brilantním díle Yvese Petryho (např. romány Opozdilec [De achterblijver, 2006] a Panic Marino [De Maagd Marino, 2010]), kde jsou podrobeny zkoušce morální i tělesné hranice lidství. V odlišném smyslu to platí i pro román Jeroena Theunissena Podoba únavy (Een vorm van vermoeidheid, 2008), Davida Nolense Ticho a mléko pro všechny (Stilte en melk voor iedereen, 2008) a Annelies Verbekeové Zachraňte ryby (Vissen redden, 2009). Jejich hlavní postavy se dostávají až na pokraj zkázy, ale postupně si uvědomí, jak je vyprázdnily projevy okolí, které se na ně valí, a snaží se zachránit nebo si znovu vytvořit vědomí sebe sama.

Tento diskursivní realismus zaměřující se na napětí mezi neosobním působením diskursu a autentičností fikčního subjektu (nebo její absencí) se úzce pojí s hlavní tendencí ve vývoji literatury na konci postmoderny: s “návratem reálna”. Někdy se setkáme s názorem, že v současné vlámské literatuře tento návrat ztělesňuje obnovený zájem o tradiční realismus: pryč od postmoderního metafikčního narcismu a jeho konceptuální hry pro hru samotnou, a naopak zpátky k řemeslnému a přímočarému vyprávění se světským nebo přímo pozemským poselstvím.

Tento generační vývoj lze jednoznačně rozpoznat, třebaže ve skutečnosti se jedná o shrnutí několika samostatných tendencí. Postmoderní spisovatelé se odvrátili od dřívějších literárních konstrukcí, jež odrážely výhradně jejich vlastní já, a snažili se svět oslovit přímější cestou (např. román Tvrdší než sníh [Harder dan sneeuw, 2004] Stefana Hertmanse) při využití tradičních žánrů (například regionalismus, jako v románu Květiny [De bloemen, 2009] Koena Peeterse). Současně došlo k opětovnému oživení intimní, hloubavé a melancholické prózy (např. Gie Bogaert). Smyslové ovládnutí jazyka, ať už nevázaného nebo naopak sevřeného, zde umožňuje vzpomínat na věci minulé a odhaluje nenápadně utajené příběhy, často s autobiografickou inklinací (Mortier: Marcel, 1999; Joseph Pearce: Otčina [Vaderland, 2008]; nebo Leo Pleysier: Propast [Dieperik, 2010]). Opětovný vzestup memoárové literatury je úzce spojen s jednou z hlavních tendencí vlámské prózy, jež se projevuje už od začátku osmdesátých let (např. Hugo Claus: Smutek Belgie [Het verdriet van België, 1983]), totiž se snahou lokalizovat a přisvojit si historii. Jak prokazuje dílo Moniky van Paemelové a Waltera van den Broecka, toto psaní většinou doprovází snaha o společensko-kulturní kritiku, do značné míry ovlivněnou naturalismem. Tradice, jež dále pokračuje v díle Erika Vlamincka (např. Cukrová vata [Suikerspin, 2008]) nebo nověji Barta Vercauterena (Hadrářův hrob [Het graf van der voddenraper, 2010]), se také vyznačuje snahou vyprávět dobrý příběh, realistický, i když někdy lehce legendární nebo fantaskní. A konečně, jelikož se moderní regionalista – jako např. Van den Broeck – nevyhýbá ožehavým problémům současnosti (v jeho případě např. téma globální finanční krize ve stále ještě regionalistickém románu Zpět do Waldenu [Terug naar Walden, 2009]), jednoznačně zde existuje realitou prověřené spojení mezi společensko-kritickou tradicí, kterou ztělesňuje právě tento autor, a emancipačním vyprávěním, které se ve vlámské literatuře prosadilo s příchodem autorů odlišného kulturního původu, jako jsou např. Rachida Lambaretová (z Maroka) nebo Chika Unigweová (z Nigérie).

Knihy Lambaretové a spol. samozřejmě do značné míry vyjadřují deziluze a naděje multikulturní společnosti, pojednané především (ale ne bezvýhradně) z pohledu imigrantů samotných nebo jejich potomků (např. Země žen [Wrouvland, 2007] Rachidy Lambaretové, anebo román Chiky Unigweové On Black Sisters’ Street [2007], který pojednává příběh afrických prostitutek v Antverpách). Tím tyto autorky definitivně naznačují obrat k reálnu, pokud ne rovnou jeho vítězství, neboť zkušenosti, které ve svých knihách tematizují, si do vlámské literatury nikdy předtím cestu nenašly.

Návrat reálna, ještě jednou

Návrat reálna by se však neměl omezovat na výše popsanou obrodu řemeslného realismu, zvláště když texty, o nichž mluvíme, někdy obsahují skutečně umělecké či přímo romantické prvky (například stylistické okrasy a snovou poetickou sugestivnost), jež jsou do značné míry v rozporu s niterností, kterou “návrat reálna” obvykle znamená. Hovoříme-li o vlámské literatuře “na konci postmoderny”, více určující jsou jiné dva vývojové trendy. První z nich bych rád nazval nástup virtuálního realismu. Dichotomie reality a fikce, jak ji obvykle známe, se zde zdvojuje a obrací naruby prostřednictvím virtuálního uchopení našeho skutečného vnímání reality (pomocí různých technologií, například internetu). Díky tématu virového ohrožení je dobrým příkladem román Roj (Zwerm, 2005) Petera Verhelsta, přestože se stále jedná o velmi postmoderní text – vlastně je to postmoderna dotažená do krajnosti.

Román Paula Mennese Komorní hudba (Kamermuziek, 2007), vyprávějící příběh chlapce který žije ve virtuálním světě ve své hlavě a ztrácí spojení s realitou, znamenala záměrný posun k zakořenění této zkušenosti v každodenní realitě. Podobně román Plot (De heining, 2008) Jana van Loye, pojednávající příběh manželského páru, který se stane obětí šokující události, poté co se kvůli svému bezpečí přestěhují do uzavřené komunity, přináší téma kamerového dohledu a iluzorního zdvojení reality, které stírá hranici mezi vnitřkem a vnějškem. Dosud nejlepším příkladem je však román Hlídač (De bewaker, 2009) od Petera Terrina, literárního samorosta a vynikajícího stylisty. Děj zasazený do prostředí podzemního parkoviště luxusního bytového komplexu spočívá v příběhu dvou hlídačů, kteří dospěli k přesvědčení, že vnější svět zničila jakási strašlivá katastrofa, a jejich vnímání reality doslova exploduje. Kniha je kafkovským psychologickým románem a současně milostným příběhem, především ale beckettovskou alegorií jednadvacátého století. Podobně jako v románu My (Wij, 2009) Elvise Peeterse, takřka dokumentární zprávě o mravním nihilismu a hédonismu apatické mládeže jednadvacátého století, je zde návrat reality pojednán jako prudký útok zvenčí. A stejně je tomu ve všech povídkách Joosta Vandecasteela (Jak svět dokonale funguje i beze mne [Hoe de wereld perfect functioneert zonder mij, 2009] a Znovu a znovu a znovu [Opnieuw en opnieuw en opnieuw, 2010]), kde se prvky realitních show, sektářství, komiksu a mýtu míchají dohromady a dávají vzniknout manickému, hyperbolickému a postapokalyptickému světu, který je reálnější než realita, jak ji známe.

Tak tomu ale není vždy. Jak naznačuje dokumentaristická forma románu My, návrat reálna jde ruku v ruce se zvýšeným zájmem o nebeletrické postupy. Za účelem dosažení maximálního literárního účinku při komunikaci s předmětem autorova zájmu, anebo nejčastěji přímo za účelem fascinace čtenáře, autoři používají (a míchají) autobiografické a dokumentaristické prvky. Nejlepším příkladem jsou bezesporu literární non-fiction Davida Van Reybroucka. Jeho debut Mor (De plaag, 2001), popis investigativní cesty do Jižní Afriky po stopách Maurice Maeterlincka, stál na počátku obnoveného zájmu o vztah mezi beletrií a literaturou faktu. To se také pojí s debatou o potřebě angažovanosti v psaní, v reakci na změnu postavení literatury v samotné společnosti, jež stála v popředí literárních debat v minulém desetiletí. V návaznosti na spíše novinářský přístup Reybrouckových předchůdců na poli literární non-fiction, rovněž vysoce ceněných Lieva Jorise a Chrise De Stoopa, se někteří beletristé při psaní svých románů uchýlili k žurnalistice: např. Dimitri Verhulst v knize Hotel Problemski (Problemski Hotel, 2003), faktografickém románu o uvězněných ilegálních imigrantech, nebo Tom Naegels v románu Utržený ze řetězu (Los, 2005), příběhu žurnalisty řešícího svůj závazek vůči multikulturní společnosti. Ve Verhulstově případě tato mezihra dokonce odstartovala jeho kariéru coby beletrického autora a obdařila ho kreditem vypravěče důsledně stavějícího na realitě, což ovšem není vždycky pravda.

Na závěr ti oněmělí

Domnívám se, že právě dokumentaristický přístup je dnes všem vlámským autorům společný, alespoň pokud jde o jazyk. Vlámské autory už netíží potřeba dosáhnout jazykového standardu, tj. nizozemské holandštiny, a tak mnozí ve svých dílech rozvinuli bohatou stylistickou hru s existujícími (a někdy jen napůl existujícími) jazykovými registry. Realistický účinek této jazykové polyfonie je zřejmý, poznají ho dokonce i nizozemské uši. Tento prostředek však neslouží jen k dosažení čirého realismu. Naopak, jak ukazuje román My (Wij, 2009) Jeroena Olyslaegerse, jazyková mimesis (způsobu, jakým Vlámové mluví, nedovedou mluvit, chtějí mluvit) často vede k subtilní konstrukci směřující k satirickému, pokud ne přímo grotesknímu výsledku: totiž k relativizaci veškerého usilování o realističnost. Sama tato hra s jazykem je pokračováním typické, všeobecně oblíbené, ale přitom experimentální tradice největších flanderských spisovatelů druhé poloviny dvacátého století: Louise Paula Boona a Huga Clause. Mimochodem, Tom Lanoye, jeden z jejich nejpřednějších levobokých potomků, nedávno posunul experiment s jazykem až na samu mez ve svém takřka dokumentárním autobiografickém románu o oněmění a nemilosrdné demenci, jež předcházela smrti jeho matky, prosté ženy z lidu. Román Oněmělá (Sprakeloos, 2009) shrnuje vše, co vlámská literatura počátku dvacátého prvního století nabízí: je teatrální, a přitom věrný životní realitě, obnažený i barokní, výmluvný i němý, mocný i bezmocný. Kdyby neexistoval, museli bychom si ho vymyslet.

Autor (nar. 1978) je proděkanem Sdružené fakulty architektury a umění v Leuvenu a profesorem literatury Univerzitě sv. Lukáše v Gentu. Je redaktorem vlámského kulturního magazínu rekto:verso, jako literární kritik přispívá do různých periodik (např. Knack).