Ovčí detektivka

Mladá německá autorka Leonie Swannová (1975) má ráda ovečky. Byla v Irsku a tam jich viděla spoustu. A tak ji napadlo, že o nich napíše knížku. O tom, jak ty skvělé irské ovce jednou ráno najdou svého pastýře s rýčem v břichu a rozhodnou se vypátrat vraha. Vyšetřování vede slečna Maplová (jak důmyslné!), ostatní jí ovšem zdatně pomáhají – tlustá ovce (Moby Dick), černá ovce (jak jinak než Othello), toulající se ovce (Melmoth, ten známý gotický poutník), a řada dalších. Zločin nakonec rozlousknou; k tomu spasou velké množství trávy a spotřebují tři sta stran textu.

Zvířecí příběhy se většinou potácejí mezi dvěma póly: na jedné straně je pohled na lidský svět očima zvířete standardní metodou ozvláštnění, na druhé straně prostředkem humorné nadsázky. Swannová se prokazatelně ani pro jednu z cest nedokázala rozhodnout: pro ozvláštnění jí prokazatelně chybí dost talentu (čtenáře zásobuje banalitami typu: “Čumilové podél ohrádky vytáhli malé přístroje a stříleli po ovcích světelnými blesky.”), pro humornou nadsázku zase smysl pro humor, a tudíž zůstala u možnosti nejjednodušší, ale též nejhorší – u vyprávění s mluvícími zvířátky. Snaha o pohled na svět z perspektivy ovcí stále sklouzává k antropomorfizaci, v důsledku čehož se z vyprávění vytrácí jakákoli logika v systému pojmenovávání věcí a jevů. Je totiž jasné, že ovce nerozumí lidskému chování a neznají lidské předměty. Ovšem jen některé, výhradně dle autorčiny libovůle. Takže ovce vědí, co je to policista, ale nevědí, co je to farář. Vědí, že pivo je pivo (a dokonce znají i značku, která se pije ve vesnici!), auto je auto, pistole je pistole, ale fotoaparát či rádio jsou jim cizí. Atp.

Kamenem úrazu se stala i volba zvířat. Ovce na rozdíl od psů či koní nejsou živočichy, jimž by se obvykle připisovala schopnost hlubší myšlenkové analýzy. Ačkoli symbolika zvířat bývá dvojlomná, ovce nesou atributy slepé stádnosti a bezradnosti, pokory a poslušnosti. Na druhou stranu je beránek tradičně ztotožňován s Kristem. Ovšem že by autorka dokázala vést paralelu takto odvážně, to ani náhodou. Byť nikoli nedůležitou postavou je glenkillský farář, Swannovou významové možnosti ovčího symbolu ani nenapadly. Naopak: poněkud nelogicky jsou pro faráře ovce ztělesněním pekla. (Abychom byli spravedliví: scéna, kdy Othello, beran s cirkusovou minulostí, zabloudí do kostela a Ježíše na kříži považuje za oběť vrhače nožů, je vcelku povedená.)

Nakonec čtenář pochopí, že ovce vlastně ani nic nevyšetřují. Děj v detektivce se posouvá vpřed tím, že detektiv získává informace a rekonstruuje události vedoucí ke zločinu. Ovce v roli detektivů ovšem nemohou vyslýchat podezřelé, a tak informace získávají literárním postupem, jenž byl za primitivní považován již před dvěmi sty léty, – tzv. tajným nasloucháním. Jinými slovy: pasou se a špehují lidi. Vše vyvrcholí bezradným závěrem, v němž se pravděpodobnost autorce natolik vymkla z rukou, že román přechází k bezděčné sebeparodii, vše umocněno sentimentální tečkou, plnou velkých slov pseudomoudrosti a patosu.

Nápad tedy slibuje víc, než čeho byla v době vydání třicetiletá autorka schopná. Těžko říct, proč se tato celkem fádní a literárně průměrná kniha stala “bestsellerem”, pokud se jím tedy vůbec stala a vydavatel jen tak nefabuluje v rámci reklamy. Swannová (že by nedokázala vymyslet nic jiného?) už údajně píše pokračování. Nepochybuji o tom, že Argo, v jehož edičním plánu čím dál víc převládají krátkodeché komerční hity typu Glenkillu, ihned přispěchá s českou verzí.