Východ Západu, západ Východu

O antievropské tradici Evropy

Sever a Jih, Východ a Západ, centrum a periferie – tyto dělicí linie, jejichž dynamika trhá evropské základy, mají své hluboké kulturní a historické kořeny. Rozdílnost a nedefi nitivnost ovšem patří mezi klíčové motory evropské výjimečnosti.

V první polovině roku 1998 jsem se zúčastnil schůzky Rady Evropské unie. Předsednictví v té době vykonávala Velká Británie, reprezentovaná ministrem zahraničí Robinem Cookem. Dalšími účastníky byli ministři zahraničí členských zemí Unie a přistupujících států. S výjimkou Bronisława Geremka všichni hovořili anglicky. Mně, tehdejšímu ministru zahraničí Rumunska, připadalo zdvořilé hovořit rodným jazykem předsedajícího Robina Cooka. Avšak během přestávky si mne můj francouzský protějšek Hubert Védrine vzal stranou a přátelským, ale zaskočeným tónem mi řekl: „Myslel jsem, že Rumunsko je frankofonní země. Proč mluvíte anglicky?“ A tak jsem na základě této konverzace na následujícím pracovním obědě přednesl svůj příspěvek ve francouzštině. Rumunsko tehdy usilovalo o členství v Evropské unii a přálo si demonstrovat vůli ke spolupráci se všemi potenciálními budoucími partnery. Po obědě jsem ovšem narazil na Cooka. „Vždyť vy jste přece ráno mluvil anglicky. Proč jste najednou přepnul do francouzštiny?“

Tak jsem prožil svůj první nával rozpaků během namáhavé, nicméně fascinující cesty mé země k evropské integraci. Připadalo mi, že Evropská unie není jen nadějný „společný domov“, o kterém všichni mluvili. Nebyla to jasná a osvícená správa. Byla to živoucí bytost s vlastními rozmary, žárlivostí, pýchou, dobrými i špatnými náladami, krizemi, zápaly a neurózami. Dodal bych ještě, že od brexitu moje rozpaky narostly do dříve netušených dimenzí. Rád bych třeba věděl, který jazyk bude v Unii sloužit jako lingua franca, až Británie odejde. Zachová si Unie z jakési melancholické nostalgie angličtinu, nebo spolu svedou bitvu o nadvládu francouzština s němčinou za podrážděného přihlížení středomořských zemí?

Coby Východoevropané zaujatí procesem svého vstupování do evropského společenství jsme neviděli – nebo přehlédli – staré a přetrvávající tenze kontinentálních dějin, z nichž pestrobarevná povaha Evropy vyvěrá. Evropa má za sebou dlouhou tradici segregace, multidimenzionality a debat o národní identitě, které se mohou zvrhnout až k vnitřnímu konfl iktu. Prvním zhroucením „společného domova“ bylo rozštěpení římského impéria na západní a východní část. Řím se odtrhl od Byzance, katolicismus od pravoslaví, potom protestantství od katolicismu, císařství od papežství, Východ od Západu, Sever od Jihu, germánský svět od latinského, komunismus od kapitalismu, Británie od zbytku kontinentu. Tento přízrak rozdělení belgický fi losof Jacques Dewitte obdivně nazval „evropskou výjimkou“. Běžně si uvědomujeme rozdíly, které vytvářejí naši identitu, a jsme vždy připraveni na sebe nahlédnout z vnějšku. Vynalezli jsme kolonialismus i antikolonialismus, vynalezli jsme eurocentrismus i relativizaci evropanství. Světové války v posledním století začaly jako vnitroevropské konfl ikty, evropský Západ a Východ byly po dekády odtrženy „studenou válkou“. Rozpor mezi Evropskou unií a Evropou v širším smyslu neustále narůstá – je to rozpor mezi centralizovanou správou a národní suverenitou, mezi zeměmi eurozóny a těmi s vlastními měnami, mezi zeměmi Schengenu a těmi, které jsou z úmluvy vyloučeny. Vše je okořeněno vznešenou rétorikou „jednoty“, „společného domu“ a kontinentální solidarity. Kam jsme se do této krajiny, kterou nelze ani omylem označit za jednotvárnou, měli umístit my, nově příchozí? V následujícím výkladu se pokusím vytyčit tři frontové linie, které rámovaly a stále rámují rodinný portrét složitého evropského příbuzenství: rozpor mezi Severem a Jihem, rozpor mezi Východem a Západem a rozpor mezi centrem a periferií.

14th century Byzantine architecture in Romania: St Nicholas Church at Curtea de Arges. Source: Flickr

Rozpor Sever–Jih

„Nezapomínejte,“ říkají Řekové, „že Evropa je řecké slovo, stejně jako demokracie, ekonomie a politika.“ Osobně bych ovšem rychle dodal, že také „chaos“, „apokalypsa“ a „katastrofa“ jsou slova řeckého původu. V každém případě je očividné, že Jih má pádné argumenty, aby se považoval za zdroj evropské kultury, i když to, co dnes nazýváme Evropou, je spíše výsledkem procesu přesouvání centra na Sever, z Athén do Říma, z Říma do frankogermánského impéria, který vrcholí průmyslovou revolucí v Anglii. Modernita je nemyslitelná bez vlivu protestantského Severu. A tak je Jih odsouzen trpět komplexem nadřazenosti mateřské vlasti – a zároveň komplexem méněcennosti ve věcech civilizace. Ale anglosaský svět má zase komplex vůči Jihu, který, jak říká sociolog Wolf Lepenies, je zdrojem umění žít (savoir -vivre), jemuž mohou Seveřané kontrovat jedině svým poněkud fádním fortelem (savoir -faire). Sever znovuobjevuje přitažlivost Jihu (Drang nach Süden): Goethe se rozplývá ve svých Italienische Reisen, Byron umírá v Řecku.

V roce 2013 uveřejnil Libération překlad článku Giorgia Agambena, a rozvířil tak na západním tržišti idejí pořádnou debatu. Titul článku zní jako manifest: „Latinské impérium musí podniknout protiútok!“ Agamben oprášil a aktualizoval text ruského fi losofa Alexandra Kojèva napsaný po konci druhé světové války. Kojève, který po nějaký čas zastával vysoký post ve francouzské vládě, varoval před nebezpečím, jež by pro evropský politický vývoj mohlo představovat prosperující „amerikanizované“ Německo. Aby se této hrozbě zamezilo, navrhoval ustavení Latinského impéria, které by sdružilo hlavní katolické země: Francii, Itálii a Španělsko (ovšemže pod francouzským vedením). Agamben jeho velkolepou myšlenku přijímá a zdůrazňuje, že jediné životaschopné aliance jsou ty, které se zakládají na spřízněném životním stylu, náboženství a kultuře. Nemůžete po Řekovi chtít, aby žil jako Skandinávec, nikdy nepřinutíte Itala přijmout švýcarské způsoby.

Agambenův esej nepostrádá pronikavé postřehy, ale je na něm něco znepokojivého. Na jednu stranu by se zdálo, jak si povšiml jistý německý komentátor, když parafrázoval Marxe, že „Evropu obchází strašidlo zlého Němce“. „Kultura“ je „přirozeným“ médiem katolické latinity, kdežto Německo nemá nic než „civilizaci“. To je názor dvou ideologů – Kojèva a Agambena, jejichž intelektuální dráhy silně ovlivnilo německé myšlení. Kojève se vyvíjel pod vlivem Heideggera a částečně Jasperse, přičemž jméno si ve Francii vydobyl jako hegelián. Agamben je hluboce spřízněn s Heideggerem a Benjaminem. Na druhou stranu, posouvámeli se na jih, musíme tak učinit se vším všudy. Pohleďme na Blízký východ (a nepřehlédněme Sýrii Jana Zlatoústého) a severní Afriku (se zakladatelskou teologií svatého Augustina). Zhodnoťme myšlenku „Středomořské unie“, která byla odjakživa přítomna obzvláště ve francouzské imaginaci, od Saint -Simona po Nicolase Sarkozyho. A současně následujme Lepeniesovu distinkci mezi legitimním regionálním uspořádáním středomořského prostoru a arogantní myšlenkou „Latinského impéria“, která mu právem připadá vyčpělá. Ale abychom se vrátili k problému nově příchozích – co Poláci, Maďaři, pobaltské země, Rumuni (ortodoxní Románi), či dokonce Rusové nebo Řekové? Budeme opravdu muset volit mezi „kulturní“ hegemonií románskosti a „civilizačními“ vymoženostmi anglosaského „impéria“?

Rozpor Východ–Z.pad

Bezděky stále žijeme ve stínu starého antagonismu mezi Římem a Konstantinopolí, mezi reformujícím se Západem, zdrojem modernity, na jedné straně a konzervativní Byzancí, kontaminovanou slovanským a osmanským světem, na straně druhé. Mohli bychom říct, že velké schizma roku 1054 bylo prvním selháním evropské integrace. Historikové se shodnou, že po 11. století Západ vzkvétá, zatímco Východ stagnuje. Z pohledu každé z „obou plic“ evropského křesťanství (výraz Jana Pavla II.) se obraz té druhé vždy citelně kazí. A „Byzanc“ se stává nálepkou excesu, stagnace a řady defektů: despotismu (excesivní centralizace), dogmatismu, náboženské nesnášenlivosti a výstřelků státní byrokracie.

Rumunský byzantolog Șerban Tanașoca zpozoroval, že obtíže, na něž narážejí země východní a jihovýchodní Evropy při svém úsilí začlenit se do evropského společenství, nemohou být vysvětleny pouhým odkazem k postkomunistické setrvačnosti a traumatu, ale také faktem, že jsou podstatně spřízněny s odlišným typem civilizace, totiž s „úpadkovou“ civilizací Byzance. V roce 1734 načrtl Montesquieu rozdíl mezi orientálním autoritářstvím a konstitucionalismem odvozeným z Říma a přijatým na Západě. Historik Edward Gibbon, rovněž v 18. století, vytvořil nepříliš shovívavý portrét Východu: obraz složený z korupce, mravní zkaženosti, pověrčivosti a zahálčivosti. Byzanc popsaná ve spisech Prokopia z Kaisareie je ovládána lenivostí neřestné feminity – v kontrastu s mužnou silou gregorománské antiky.

Potomci Byzance mohou naopak odsuzovat excesy západního racionalismu (spojení scholastiky a karteziánství), materialismus, antropocentrismus a ateismus a celou tu západní „modernitu“ a „sekularizaci“. Navíc vcelku oprávněně poukazují, že to byli Byzanťané, kdo na Západě rozšířil první učebnice řečtiny, že italští humanisté 15. století zachránili řecké prameny evropské civilizace (literaturu, právo, patristickou teologii) díky byzantským učencům, kteří odešli na Západ po osmanské okupaci. Rovněž připomínají nešťastnou čtvrtou kruciátu roku 1204, která barbarsky zplundrovala Konstantinopol a způsobila to, co velký byzantský historik Niketas Choniates nazval „trhlinou nejhlubší nenávisti“ mezi oběma světy.

Ale obě části Evropy odjakživa pukaly i uvnitř svých hranic – zvláště pak na Východě, kde na jednu stranu byli obhájci sblížení se Západem (obvykle vzdělaní na západních univerzitách) a na straně druhé zanícení advokáti konstantinopolské slávy, která přežila v tom, co rumunský historik Nicolae Iorga nazval „Byzanc po Byzanci“. V carském Rusku to bylo příčinou konfl iktu mezi zapadniky a slavjanofi lskými tradicionalisty.

Postkomunistické země připravující se na vstup do EU všeobecně chápaly svou pomalost při plnění nároků jako nedostatek evropskosti, vysvětlitelný zkrátka jejich geografi ckou situací. „Poevropštit se“ v takových podmínkách striktně vzato znamenalo „stát se západním“. Domnívám se ale, že existuje historicko -geografi cká situace schopná utvářet nekonvenční podobu evropanství, pokud jde o země na východě a jihovýchodě kontinentu. Tyto země mohou být evropské právě pro svou problematickou pozici vzhledem k jistému druhu eurocentrismu. Jeden můj srbský student na New Europe College v Bukurešti formuloval specifi cký profi l regionu vysoce expresivními slovy: „Jsme východ Západu a západ Východu.“ To je popis, který zahrnuje jak Rumunsko a všechny státy Černomoří, tak Balkán. Povzbuzen tou formulací, pokusil jsem se analyzovat předpoklady daného argumentu. Být východ Západu a západ Východu může znamenat následující: být jak -tak. Máme jak východní součást, široce otevřenou orientálnímu světu, tak západní součást, napojenou na civilizaci staré Evropy. Pro mnoho lidí je to argument ve prospěch naší schopnosti syntézy, ve prospěch potenciálního úkolu harmonizovat rozdíly a umožnit jejich soužití. To je pozitivní interpretace naší historické a geografi cké syntézy, která kulminuje ve skutečné mytologii zprostředkování. Ale je tu i riziko, že se staneme jakýmsi mixtum compositum, které nás zanechá bez jasné tváře jako oběť neslučitelnosti, jež dává povstat chaosu.

Mezi Asií a Evropou

Být obojím ve skutečnosti znamená být mezi. Protože si něco bereme z obou směrů, jsme usmiřovatelé z povolání; stavíme most mezi dvěma oddělenými břehy. Jsme ústřední bod mezi Asií a Evropou, stejně jako udržujeme rovnováhu mezi Severem a Jihem. Ale současně (a bohužel stále častěji) nás to staví do pozice vágního teritoria, tranzitního prostoru, kam odevšad fouká. Mediátor je důležitý, ale není plnohodnotným účastníkem rozpravy. A také mu jeho roli může kdokoli odejmout.

Třetí verze naší dvojznačné pozice je ani -ani. Nejsme ani dost východní, ani dost západní. Ponecháni ve stavu, který je spíše mezistavem, pronásledováni protichůdnými pokušeními, stojíme nerozhodně na křižovatce, permanentně pátráme po svém skutečném já, hledáme nejvhodnější způsob, jak ozřejmit a vyjádřit naši podstatu. Když čelíme výstřelkům Východu, pak jsme Zápaďané. Když čelíme nárokům Západu, paličatě trváme na východním pojetí svobody. Zakoušíme tedy trvalý syndrom nepřináležitosti. Nemáme domovskou půdu. Nebo spíše: nemáme pevnou půdu pod nohama. Jak napsal fi losof Emil Cioran v dopise svému rumunskému příteli po zemětřesení v roce 1977: „Jsme špatně umístěni!“

To, že jsme východ Západu a západ Východu, také znamená, že současně propadáme touze po starém i novém. Když inklinujeme k Východu, horujeme pro tradici, předky, prastaré časy, ortodoxii. Ale pokoušeni Západem hledáme a obdivujeme nové, preferujeme soudobost, adaptaci, o překot modernizujeme. Nevyhnutelným rizikem jsou „formy bez obsahu“, překotné výpůjčky a přizpůsobování. A na druhou stranu zatvrzelý konzervatismus, nehybnost, nepropustnost.

Znamená to také oscilaci mezi nedostatečně (nebo neúplně) asimilovaným Západem a potlačeným, ale určujícím Východem. Buď se tváříme jako Zápaďané a pobuřujeme nelatinskou část svých kořenů (za kterou se spíše stydíme), nebo se tváříme jako ortodoxní fundamentalisté, což vzbuzuje údiv u mnoha našich západních partnerů, a když přijde na evropskou integraci, děláme problémy. Ať už nostalgičtí, ambiciózní, prakticky senilní nebo hrdě mladiství, jsme sice připraveni přijmout rovné německé nohavice, ale sentimentálně toužíme po pytlovitých kalhotách Osmanů.

Je to dobře, nebo špatně? Vykazujeme symptomy stále ještě slibného mládí, nebo naopak neřešitelné překážky? Jsme surový mate riál plný potenciálu, nebo spíš přežitek zkrachovalých říší? Ve svrchní vrstvě vlivů, které historik Dimitrij Obolensky nazval „byzantským commonwealthem“, leží dědictví staletého soužití s „commonwealthem osmanským“. A to nezmiňuji náboženskou solidaritu s ruským pravoslavím. Jak turecká je vlastně dnešní jihovýchodní Evropa? To mi připomíná rozhovor, který jsem vedl před dvěma lety nad sklenkou vína se svým přítelem Edhemem Eldemem, který učí historii na Univerzitě Boğaziçi v Istanbulu. „Chceš něco slyšet?“ zeptal se mě Edhem. „Řekové jsou taky Turci, ale myslí si, že jsou Italové.“ Chtěl jsem předvést sebekritického evropského ducha a odpověděl jsem: „Můj drahý Edheme, Rumuni jsou pravděpodobně taky Turci, ale myslí si, že jsou Francouzi.“ Později jsem o tom vyprávěl svému maďarskému příteli Lászlóovi Rajkovi mladšímu. Rozhlédl se, jako by se ujišťoval, že nás nikdo neslyší, a říká: „Víš, Maďaři jsou taky Turci, ale myslí si, že jsou Maďaři…“

Rozpor centrum–periferie

Otázka regionální pozice nás nevyhnutelně staví před problém možné hierarchie – jak skutečné, tak symbolické – mezi různými evropskými zeměmi. Tak jako v minulosti i teď se mluví o „jádru Evropy“, motoru, pohonné síle a předvoji sjednocování, reprezentovaném francouzsko -německým tandemem. Ekonomové, fi losofové (Jürgen Habermas) a vrcholní politici snášejí bytelné argumenty na podporu této ideje. A bylo by směšné odmítat je ve jménu místního patriotismu. Víme, že Descartes se nenarodil v Sofi i a Hegel v Bukurešti. Víme, že na světě je jen několik málo míst, kde je taková prosperita, sociální stabilita a styl. A je naprosto přirozené, že tak komplikovaný a důležitý proces jako evropská integrace potřebuje vůdčího ducha, aby uspěl. V každém případě tato idea není nová: měla ctihodné proponenty už za doby třicetileté války, a pak v Kantovi, Saint -Simonovi a ierrym na začátku 19. století. V souvislosti s tím však povstala idea dvourychlostní Evropy – koncept, který ti, již putují spíše pomaleji, nemusí mít zrovna v oblibě.

Jakkoli se může zdát v bezprostřední současnosti realistická, má idea jádra nicméně jisté neopominutelné vady. První z nich je historického rázu. Vztah mezi centrem a periferií se v průběhu času ukázal být vysoce proměnlivý, a tedy neuzavřený. Evropským prvním tvrdým jádrem byl prostor Středomoří. Posléze se, jak jsme již zmínili, centrum přesunulo z Athén do Říma, než se vydalo na pouť do Konstantinopole. Načas zakotvilo v Cáchách. V 17. století se evropský náčelník jmenoval Ludvík XIV. a v následujícím století vládla Anglie se svou průmyslovou revolucí. V roce 1815 se esence Evropy rovnala Svaté alianci, která sjednocovala katolickou rakouskou dynastii, protestantskou pruskou dynastii a ruskou dynastii pravoslavnou. Rovněž Itálie ovšem měla své velké chvíle (renesanci), a stejně tak Španělsko a Nizozemí. A nelze přehlédnout, že rozšiřování Unie připojilo k evropskému jádru dalších dvě stě milionů nových Evropanů (středních, východních a jihovýchodních). Z historického hlediska Evropa připomíná spíše granátové jablko s mnoha jádry než meruňku s peckou uprostřed. Řečeno s Pascalem, centrum je všude a okraj nikde. Máme latinskou Evropu a anglo saskou Evropu, katolickou Evropu, židovskou Evropu, protestantskou Evropu, pravoslavnou Evropu, a koneckonců ať chceme nebo ne, také muslimskou Evropu.

Myšlenka evropského jádra s sebou však nese psychologickou a strategickou nevýhodu. Ti „okrajoví“ si mohou připadat demotivovaní. Cítí, že jsou vnímáni jako šum na pozadí, s velmi vzdálenou vyhlídkou na skutečnou integraci. Přinejlepším jsou nezvanými hosty povýšeně trpěnými u stolu. Nemluvě o tom, že psychologie vyloučených se rychle obrací v resentiment, pokud se rovnou nezlomí v apatii. Na okraji se najde vždycky hezká řádka lidí, kteří neodolají lákání strnulosti a pohodlné nezodpovědnosti upozaděných. Dychtivě vyhlížejí někoho, kdo jim řekne, že se nemusí zapojovat, že všechno se rozhoduje jinde, někde nahoře, v oslnivé záři centra. A vskutku, jakmile jsou dvířka výsměchu pootevřena, jsme v pokušení vidět celý evropský kontinent jako malou provincii na mapě světa. „Poloostrov Asie“, jak pobaveně pravil Paul Valéry…

Produkt hybridizace

Po této sbírce rozporů, historických a kulturních tenzí a hysterického zdůrazňování rozdílů můžeme být v pokušení sklouznout k euroskepsi, ne -li přímo do deprese. Ale to nebyl můj záměr, naopak. Po celou dobu mám na mysli výhody odlišností, svůdnou vitalitu organismu, který nepodléhá systematizaci, který odmítá strojovou homogenizaci. Všichni se shodneme, že nechceme stejnou Evropu jako Adolf Hitler, jeden z pionýrů sjednocené Evropy. Nechceme Evropu vylučování, přísné reglementace, etnické a ideologické čistoty, ukřižovaných jinakostí. Preferujeme komplikovanou Evropu před „mantrou“ triumfalismu. Upřednostňujeme Evropu průběžného kvašení, Evropu, která čelí vlastním krizím, která se defi nuje, mimo jiné, svou schopností – jak postřehl fi losof Leszek Kołakowski – projít obdobími špatného svědomí ( mauvaise conscience). Evropa, k níž lneme, je Evropa, která vymyslela antropologii, tedy disciplínu, jež učí porozumění kulturním rozdílům; Evropa oddaná studiu myšlení přírodních národů, která zaplnila své univerzity kabinety neevropských jazyků a civilizací. Často zapomínáme, že historie moderní Evropy začíná nepravděpodobným setkáním zahnívajícího římského impéria a dobyvatelských nomádů z Asie. Jsme produktem této spektakulární hybridizace. To možná vysvětluje naši otevřenost všemu, co nás neuzavírá do statické identity. Nikoli náhodou fi losof Karl Kerényi navrhoval možnou etymologii jména Evropa jako „ta, jejíž oči jsou doširoka otevřeny“ a dále „ta, která nazírá zeširoka“.

Očividně nechceme nahradit triumfalismus věčného pokoje ve společném domě triumfalismem plodné nesourodosti, krizí chápanou coby styl života, toho jediného vnitřně opravdového, citlivějšího a prospěšnějšího života. Ano, Evropská unie trpí „křehkostí každé politické instituce“, jak někde říká politolog Ivan Krastev. Někdejší předseda Evropské unie Jacques Delors se správně obával, že naše úsilí vytvořit společenství z nás může udělat cosi jako „neidentifi kovaný politický objekt“. Můžeme se přidat k historiku Tonymu Judtovi, když říká, že „Evropa je víc než geografi cký pojem, ale méně než odpověď“. Jistě, už na konci osmdesátých let se básník Hans Magnus Enzensberger obával post demokratického vývoje našeho „něžného monstra z Bruselu“.

Jak víme, demokracie, kapitalismus a globalizace trpí vážnými poruchami. Nacionalismus již není arogantní pozůstatek provinční Evropy, ale úspěšná volební zbraň v samém jádru kontinentu. Čelíme brexitu, Turecku, uprchlíkům, terorismu, Krymu, fi nanční krizi a dalším krizím. Ale řešením není ani bořivá panika, ani růžová demagogie zářivé budoucnosti. Během své existence se Evropa naučila přežít, vyléčit se a využít svá zranění, proměňovat jizvy v památku prožitého. Patří to mezi výhody (a kouzlo) onoho nepořádku, o němž řekl Michael Portillo, britský ministr obrany v letech 1995 až 1997, následující: „V evropském nepořádku se cítím báječně. A doufám, že rozšíření nejen prospěje novým demokraciím, ale přinese také víc nepořádku do Evropy.“ Pokud se nemýlím, jsme tomuto cíli takřka na dosah ruky.

Text je přepisem projevu, který autor přednesl roku 2017 na Institute of Human Sciences ve Vídni. Z anglického originálu The anti -European tradition of Europe, publikovaného na webu Eurozine, přeložil Michal Jurza. Překlad podpořil fond Eurozine Translations Pool, kofinancovaný z programu Evropské unie Kreativní Evropa.

Published 23 January 2019
Original in English
Translated by Michal Jurza
First published by Eurozine (English version); A2 25/2018 (Czech version)

Contributed by A2 25/2018 © Andrei Pleșu / Institute for Human Sciences / Eurozine / Michal Jurza / A2

PDF/PRINT

Read in: EN / CS

Published in

Discussion