Tíha vysídlení

Během děsivé a vleklé genocidní války v Gaze jsme neměli možnost ani čas přijmout své pocity. Před zpracováváním emocí mělo přednost přežití. Až v průběhu těch několika týdnů příměří v lednu 2025 jsem se pomalu začala ve svých pocitech orientovat a snažila se vylézt z ulity svírající moje srdce. Je ale příliš těžké najednou pocítit a pochopit všechno to, co v Gaze podstupujeme. Teď, když jsem si dovolila postavit se čelem tomu, co jsem prožila, a konečně to zpracovat… není ve mně nic než žal.

Je to žal, který mění tvar – nikdy se neprojevuje ve stejné podobě, vždycky je nepředvídatelný a pokaždé přichází bez ohlášení. Někdy je to dítě, které ukolébávám ke spánku; jindy je to nezkrotná šelma, která požírá mé bytí. Někdy mě oklame a já mylně myslím na uzdravení, když nakrátko opustí mé tělo. Nakonec si ale pokaždé najde cestu zpátky, je hmatatelný, pulsuje svým vlastním rytmem, číhá v mých kostech.

Slyšte mě, když říkám, že můj žal je osamělý; obsazuje tělo a dělá si z něj svou nádobu.

Kruhy pekla

Každý okamžik uplynulých osmnácti měsíců této genocidní války byl peklem. Ale obdržení „evakuačních příkazů“ a následné nucené vystěhování z našich domovů, spolu s celou východní částí města Chán Júnis, představovalo hlubší kruh pekla, kterému by žádná lidská bytost neměla být vystavena. To vysídlení – Bože všemohoucí, to vysídlení – mě nepřestává pronásledovat. Je to nejhorší zkušenost, jakou jsem v životě prošla, moje nejhorší noční můra, zkouška, jakou bych nikomu nepřála. Překročení prahu exilu mě uvrhlo do konstantního stavu odcizení, kterému se v arabštině říká ghorba a který se mě drží, ať spím, či bdím. Po odchodu z Chán Júnis už jsem si nikdy nepřipadala celá. Vědomí, že se toho nikdy nezbavím – že úplné uzdravení nikdy nepřijde, že celkové zotavení je něco nemožného –, se stalo něčím, co táhnu stále s sebou, jako část svého těla, jako další končetinu, o kterou jsem se neprosila a kterou už nemám sílu dál nést.

Pokaždé když pomyslím na to, že jsem těch posledních osmnáct měsíců vydržela bez zhroucení, žasnu nad svou silou – nad tím, že mě to nezlomilo, že jsem navenek dokázala působit klidně a že moje tělo neprozrazovalo mou bolest. Nesčetněkrát jsem se chtěla schoulit sama do sebe, ale to nepřicházelo v úvahu. Musela jsem jednat, prchat před pozemními invazemi do „bezpečných zón“, činit obtížná rozhodnutí, co vzít s sebou a kam jít.

Neplač, neplýtvej silami

Dvaadvacátého července 2024, jen pár vteřin poté, co z nebe shodily evakuační letáky, spustily izraelské okupační síly barbarský a svévolný útok na Baní Suhajla – letecké údery a tankové ostřelování bez přestávky a bez milosti. Pamatuju si, jak jsem svým sestrám řekla: „Popadněte děti a batohy a honem běžte. Sejdeme se v Baní Suhajla na kruhové křižovatce.“ To bylo po strašné pětadvacetiminutové pěší cestě z mého domu k nim, zatímco kolem duněly tanky, helikoptéry vyplivovaly evakuační letáky a vzduch trhal řev stíhaček F -35 shazujících bomby. Svět se proměnil v chaos. Všude byl strach. Pro obyvatele východních čtvrtí Chán Júnisu to bylo ten měsíc už druhé nucené vysídlení.

Jedna z mých starších sester se sotva držela na nohou. Její manžel byl kilometry daleko, v Dajr al -Balahu, a ona zůstala sama se dvěma dětmi na krku. Uklidňovala jsem ji, že ponesu její roční dcerku, spolu s mými zavazadly a taškou na léky pro naše rodiče. Když jsme došly na náměstí al -Džundí al -Madžhúl – ne na to velké ve městě Gaza, ale na malé náměstí v Baní Suhajla, teď nicméně z obou zbyly jen trosky –, musela jsem ji podepřít. „Neplač. Nemluv. Neplýtvej silami na nic jiného než na to, abys šla co nejrychleji.“ Pak, jen o pár kroků dál, zazněl další výbuch. Střepina granátu zasáhla mého strýce právě na místě, kde jsme před chvilkou stály.

Nejdřív jsem nevěděla, koho to trefi lo. Ten zvuk byl ohlušující. Moje tělo reagovalo instinktivně – pevně jsem k sobě přivinula svou drahou neteř, vmáčkla jsem její drobné tělo do svého a zoufale ji chránila před střepinami, které mohly přiletět. Mysl se mi propadala do děsu. Představovala jsem si to nejhorší – co kdybych zahynula a jí se podařilo přežít? Její matka byla naštěstí jen několik kroků za námi. Záplava myšlenek ale neustávala: byl by z ní sirotek, zůstala by traumatizovaná, sama, jen se svým křikem ve světě, který se ji právě pokusil vymazat. Sevřela jsem ji co nejpevněji a vroucně jsem šeptala modlitbu du’á, ochranná slova, která jsem opakovala od prvního dne té nekončící genocidy:

أعوذ بكلمات الله التامات من شر ما خلق
بسم الله الذي لا يضر مع اسمه شيء في الأرض
ولا في السماء وهو السميع العليم

Utíkám se k dokonalým slovům Alláhovým před zlem toho, co stvořil.

Ve jménu Alláha, v jehož jménu nemůže být učiněna žádná škoda na zemi ani na nebi, On je všeslyšící a vševědoucí.

Paměť a šediny

Tím vším jsem si znovu prošla 8. srpna 2024. V tom měsíci jsme byli vysídleni dvakrát, a pak znovu v říjnu téhož roku. Moje první vysídlení proběhlo v sobotu 7. října 2023. Nejživěji mi ale zůstalo v paměti třetí vysídlení z pátku 13. října 2023, kdy jsme byli násilně přesunuti do školy UNRWA, a pak páté, z úterka 5. prosince 2023, kdy byla moje rodina spolu s tisíci dalších obyvatel Chán Júnisu nuceně přesunuta do Rafahu, kam už byli vyhnáni lidé z celého Pásma Gazy. Tyto okamžiky se mi vryly do paměti – byli jsme donuceni k evakuaci za masivních útoků a intenzivního bombardování. Zatím těch vystěhování bylo jedenáct. Krutost celé věci se vyjevuje, když se zamýšlím nad tím, jak jsem začala poměřovat jednotlivá vystěhování podle míry jejich děsu. Každé z nich zanechalo stopy: mé tělo se scvrklo, kůže mě pálila, řeč se mi zadrhávala. Při každém vysídlení mi přibyly šedé vlasy – jeden za každý okamžik, kdy jsem zadržovala slzy, za každou chvíli, kdy jsem držela pohromadě, místo abych se rozpadla. Před lety mi moje sestra Alaa nanesla na konečky vlasů trochu zbylé barvicí pasty. K mé radosti nebyla barva vidět. Ani po dvaceti minutách moje vlasy nehodlaly změnit barvu. Vtipkovala jsem, že jsem možná jako moje babička, která ani v sedmdesáti neměla šedivý pramen. Jak se zdá, přeprogramovat DNA dokáže až genocida.

Hranice těla

Utápěla jsem se v trýzni genocidy a exilu a už jsem nedokázala nacházet útěchu v literatuře, která mi kdysi poskytovala útočiště. To, co dřív nabízelo únik, mi najednou připadalo vyprázdněné. Už jsem se v těch stránkách nedovedla najít. Žal, který jsem v sobě nosila, bezradnost, tíha této války – jako by se nic z toho neodráželo v palestinské literatuře, kterou jsem dřív milovala. Kanafáního exilové texty, literatura odporu, žádná brilantnost nebyla s to proniknout do groteskní intimity toho, co jsme zažívali. Pro mě nic z toho, co bylo napsáno dřív, nemohlo odrážet hlubokou bolest, jíž Gaza procházela. Prahla jsem po literatuře, která by vyjádřila to, co jsem sama ani nedokázala začít zpracovávat. Tato touha mě provázela až do prosince 2024, kdy jsem četla Deník obyčejného smutku (1973, česky 1989) Mahmúda Darwíše. Autobiografi cký literární text se mnou souzněl v míře, jakou jsem neočekávala. Darwíš psal o tom, jak ho po každém náhlém vysídlení tiše sžírala zlost a jak odcizený se cítil ve své vlastní kůži, jakmile překročil práh ghorby. Na každou otázku, kterou si položil, odpovídal slovy, jež rvala duši:

„Kde je tvé tělo?“
„V mém oblečení.“
„Co jsou jeho hranice?“
„Data. Jih: 15. květen 1948; východ: listopad 1956; západ: 5. červen 1967; sever: září 1970. To jsou hranice mého těla.“

Stejně jako u Darwíše byly i nové hranice mého těla vyznačeny řadou vysídlení. Data: východ: 13. říjen 2023; západ: 5. prosinec 2023; sever: červenec 2024; jih: srpen 2024. Když dnes chodím po Chán Júnisu – po svém žalem sklíčeném městě, které je stejně jako celá Gaza znetvořené válkou, zbavené svých obyvatel, s tváří k nepoznání –, provází mě žal jako můj druh. Kráčí vedle mě, nezvaný, ale vždy přítomný. Jsem na pokraji tichého vzlyku, tlumeného výkřiku, pláče, který už nemá hlas.

P. S.: Toto svědectví jsem napsala 17. března 2025, asi dvacet hodin předtím, než jsem byla opět přinucena k vystěhování.