Latest Articles


21.11.2008
Claus Leggewie, Harald Welzer

Can democracies deal with climate change?

Trust in the ability of political elites to deal with the eco-social consequences of climate change is evaporating. Reaching eco-political targets calls for more participation of citizens as active architects of their society, write Claus Leggewie and Harald Welzer. [ more ]

20.11.2008
Ivan Krastev

The populist moment

20.11.2008
Almantas Samalavicius

An amorphous society

19.11.2008
Jonas Thente

Literary perspectives: Sweden

19.11.2008
Jamie Peck

The creativity fix

New Issues


18.11.2008

Mute | 10/2008

We don't need another hero...
17.11.2008

Wespennest | 153/2008

Resignation

Eurozine Review


09.10.2008
Eurozine Review

The malady of infinite aspiration

"Esprit" watches market prophecies self-fulfil; "Blätter" calls off the bets in the financial casino; "Mute" refutes the received wisdom about inflation; "Dilema veche" notes how the financial crisis is reimposing the East-West divide; "New Humanist" turns to Durkheim to make sense of the depression; "Wespennest" doesn't give in to resignation; "Le Monde diplomatique" (Berlin) enters the belly of the piggy bank; "Vikerkaar" heeds cultures' anthropophagic appeal; "Dialogi" warns of a cultural wasteland in Maribor; and "Kritika & Kontext" returns a lost son to Bratislava.

04.11.2008
Eurozine Review

Neither man nor woman nor dog nor cat

21.10.2008
Eurozine Review

The greed of others

07.10.2008
Eurozine Review

A savage joke

16.09.2008
Eurozine Review

Graphic and explicit


My Eurozine


If you want to be kept up to date, you can subscribe to Eurozine's rss-newsfeed or our Newsletter.

Articles

Don Quijote na Balkáně


Při svém projevu na konferenci v New Yorku roku 1939, která se později stala slavnou, zmínil Thomas Mann hádku o honorář, jež propukla mezi perským šáhem a slavným básníkem Firdausím, autorem Šáhnáme (Knihy králů). Šáh slíbil Firdausímu za báseň zlato, ale potom mu je nedal, když viděl, že jím básník opovrhuje. Věci takových rozměrů, poznamenal Mann, se mohou přihodit jen velkým epickým básníkům.

Všichni jsme se ve škole učili o hádkách řeckých učenců ohledně Homérova rodiště. A stejně tak víme o diskusi kolem otázky, zda Shakespeare skutečně napsal svá díla, anebo je místo něj napsal Bacon. Něco podobného se stalo i v případě Cervantese a jeho údajného pobytu v jisté balkánské zemi, jakkoli tato záležitost není příliš známá. Diskutuje se o tom, ve které zemi byl Cervantes vězněn: zda v Alžírsku, anebo někde na Balkáně. Zdá se, že otázka spisovatelova věznění nadále vzrušuje lidskou zvědavost; důležité je podle mého názoru především to, že i po tak dlouhé době se na Balkáně o Cervantesově věznění stále mluví, třebaže spisovatelovo jméno se zde nedochovalo ve své přesné podobě.

Před časem napsal jeden albánský folklorista článek o legendách a středověkých kronikových záznamech točících se kolem příběhů o Cervantesovi. Příběhy přecházely z jednoho vypravěče na druhého a všechny potvrzovaly teorii, že Cervantes byl vězněn nikoli v Alžírsku, nýbrž v jakémsi městě mezi Albánií a Černou Horou. Vědec založil svoji myšlenku na vyprávění starých lidí, která se soustřeďovala na skutečnost, že vězeň byl vzdělaný člověk a za jeho propuštění byla proplacena vysoká částka. Ten člověk je někdy jmenován jako Cervantes, jindy ale zase jako Servet či Sarvet.

Všechny ty příběhy se shodují v jednom bodě: ten vězeň měl ve vzdáleném Španělsku přátele, kteří ho chtěli za každou cenu osvobodit. Onen badatel tvrdí, že Cervantes byl vězněn pravděpodobně na Balkáně, protože balkánské pobřeží je velmi členité a plné jeskyní vhodných pro piráty. Nicméně i kdyby ten příběh pravdivý nebyl, skutečnost, že nevzdělaní balkánští starci zachovali vzpomínku na životní osudy tohoto člověka, je pro spisovatele velmi vzrušující. Nesmíme zapomínat, že si v paměti zachovávají celou řadu dramat a že když se tyto příběhy zrodily, Cervantes nebyl na Balkáně ještě publikován. Je velmi zvláštní, když si nevzdělaní lidé zachovají vzpomínku na spisovatele – stává se to přece tak vzácně.

Lidstvo projevuje zvláštní cit při výběru osob, jimž svěřuje tvorbu svých děl a kteří mají vytvářet jeho legendy. Přestože to možná zní podivně, spojení mezi Cervantesem a balkánskými starci má vnitřní logiku. Určitá vnitřní logika tímto vztahem prostupuje a potvrzuje jej. Má to co do činění s tématem, které pojednám dále – skutečností, že výprava Dona Quijota není cestou skrze prostor, nýbrž vnitřní cestou skrze lidství.

Quijotova výprava se odehrává v časech významných cest, včetně té, která je v dějinách lidstva nejslavnější a nejvelkolepější: objevení Ameriky. Není možné, že by v dějinách existovala nějaká významnější cesta. Svět se z ničeho nic zdvojnásobil. Ale stala se podivná věc: tento nezměrný objev nezanechal ve světové literatuře jedinou stopu. Zato však výlet jisté choromyslné osoby z jedné španělské vesnice do druhé, cesta, která neměla pro lidstvo nejmenší význam, nic mu nepřinesla a možná se ani nikdy neuskutečnila, dává lidstvu jedno z největších literárních děl. Je zde snad rozpor, anebo je to v logice věcí? Myslím, že je zde rozpor. Kdykoli došlo na významné objevy, vládlo přesvědčení, že tyto objevy promění literaturu. Mezi nejnovější objevy patří cesty do vesmíru a především skutečnost, že člověk prozkoumal měsíc. Mnozí si mysleli, že jakmile měsíc, jeden z inspiračních zdrojů poezie, ztratí své tajemství a člověk na něj bude schopen cestovat, bude to znamenat konec poezie.

Jak víme, nestalo se tak. A přestože čas běží a uběhlo už mnoho let, vnitřní cesta Dona Quijota patří do tohoto tajného kalendáře. Proto také tato cesta ovlivnila světovou literaturu více než vynález lokomotivy, více než objevy Kryštofa Kolumba, více než kosmická loď. Je třeba říci, že tato velká postava lidských dějin měla na lidský život přímý vliv jen v malé míře. Život této postavy je dvojí, pohybuje se ve skrytém životě lidstva stejně jako ve vnějším životě, ve vnějším světě lidí.

Později se pokusím vysvětlit, proč tato postava utrpěla při cestě do vnějšího světa takové škody. Předtím si ale dovolím odbočku ohledně překladu Dona Quijota v jedné balkánské zemi, totiž v mé vlastní zemi, v Albánii. Je typické, že tato postava vstupuje do literatury jako živá bytost. Dona Quijota přeložil v Albánii albánský biskup. Ten biskup byl ve válce s albánským králem. Biskup se snažil monarchu porazit. Aby si dodal odvahy, přeložil Hamleta a potom Macbetha, a hle, skutečně se mu podařilo nad králem zvítězit. Později však král porazil biskupa a situace se obrátila; nesmírně roztrpčený biskup se uchýlil do ústraní a začal překládat Dona Quijota.

V předmluvě, která knihu doprovází, biskup řekl, že Don Quijote bude na Balkáně pochopen lépe než v kterékoli jiné zemi. Zdálo se mu, že vidí paralely mezi vztahem Španělska k doširoka se otvírajícím prostorům Ameriky a vztahem Balkánu k Osmanské říši, i když se zde osud ubíral opačnou cestou. Zatímco Španělsko vpadlo do velkých amerických prostranství, lidé Balkánu byli napadeni silou, která z širých prostranství přicházela.

Asi jako kdyby Španělsko napadli američtí indiáni. Nicméně výsledky byly přibližně stejné: rozsáhlá Osmanská říše navázala s lidem Balkánu dobrodružné vztahy. Měla sto tisíc vynikajících vojáků – velmi poslušných vojáků –, ale žádné důstojníky. Potřebovala balkánskou bravuru. To vysvětluje, proč Osmanská říše budovala svoji vojenskou elitu hlavně z balkánských důstojníků, především albánských. Když se impérium rozložilo, tito důstojníci a žoldáci zůstali bez práce. A zde právě nachází biskup paralely mezi těmito lidmi a Donem Quijotem a Sanchem Panzou, kteří se sice nevydali do Ameriky, ale zato se potulují sem a tam a sní o návratu minulých časů.

Asi v polovině dvacátého století onen biskup shledal, že balkánské země jsou Donů Quijotů plné: dokonce i dnes vrhá Don Quijote svůj stín přes celý poloostrov. Dosud jej využívají politické strany, není vlastně jediná politická síla, která by své protivníky neobvinila z ?donkichotství". Po celých sedmdesát let komunisté obviňovali západní politiky, že jsou donkichotové, a západní politici si počínali stejně, když do donkichotů nadávali stalinistům. Při nedávných francouzských prezidentských volbách jsem slyšel, jak byl jistý Philippe de Villiers před televizními kamerami obviněn, že si počíná jako Don Quijote. Jak vidíte, Don Quijote je vždy ten, který prohrává, přestože politici, kteří využívají jeho jméno, nedosahují jeho úrovně a nemají ani za mák jeho vznešenosti.

Je to charakteristické pro tisícileté lidské dějiny. Jsem přesvědčen, že Prométheus a Don Quijote, dvě literární postavy, které se prosadily i ve světě, sdílely také společný osud. Lidstvo je upravovalo, pozměňovalo a reformovalo. Na první pohled se to může zdát jako velká pocta, když se celé lidstvo podílí na přetváření postavy. Ale ty změny nebo úpravy mohou být buď pro dobro, nebo pro zlo věci. V případě Prométhea postava získala, v případě Dona Quijota ztratila. V obou případech je však velmi zvláštní, že se lidstvo stalo spoluautorem spisovatelů. Pokusím se to jednoduše vysvětlit.

Vezměme si Prométhea. Prométheus, jak ho známe dnes, není totožný s tím, kterého stvořili staří mudrci nebo Aischylos. Prométheus byl obohacen celým lidstvem. Původně byl mnohem komplikovanější postavou. Dařilo se mu vyjednávat s Diem, což je věc, kterou dnes většina lidí neumí a ani umět nechce. Prométheovu povahu to poněkud pozměnilo. Jedním slovem, vytvořilo to heroičtějšího Prométhea.

Jak už jsem se zmínil, s Donem Quijotem se děje pravý opak: ztrácí vznešenost, neboť je přirovnáván k průměrným lidem. Schiller jednou prohlásil, že si chór v antických tragediích představuje jako ochrannou zeď, hradbu bránící vměšování publika. Účast řeckých diváků by podle něj divadlo zničila. Někteří komunističtí vůdci, zvláště Mao Ce-tung, se pokoušeli tuto zeď zbořit ve jménu demagogického tvrzení, že umění se musí účastnit všechen lid. Ve skutečnosti to byl jen způsob, jak umění zničit záplavou takzvaných autorů. Jistě, lidé drží umění při životě; ale jedna věc je držet umění při životě a druhá je do něj zasahovat, upravovat je, pozměňovat a reformovat. Nicméně velké postavy jsou zde a lidstvo do nich vždy zasahovalo právě proto, že jsou tak populární.

Na druhé straně jsou i jiné velké postavy, jako například Shakespearův Macbeth, které se populárními nikdy nestaly. Co je však podivné, takový osud potkal naopak Macbethovu manželku, Lady Macbethovou, která byla v posledních letech srovnávána s manželkami některých komunistických vůdců, především s Ťiang Čching, vdovou po Mao Ce-tungovi, a s Elenou Ceauşescuovou.

To ukazuje, že zde jsou velká díla, jako např. Macbeth, Faust, Bratři Karamazovi atd., jejichž postavy náleží výhradně umění. Jiné postavy, jako Prométheus nebo Don Quijote, se vydávají do světa, a proto musí čelit velmi těžké zkoušce. Myslím, že Don Quijote je dosud nedostatečně vysvětlená postava. Musíme se pokusit, za každou cenu, dostat ho na místo, které mu náleží. Nesmíme připustit, aby byl zneužíván v politických debatách. Skutečná světová historie, ta, o kterou se zajímá literatura a do níž Don Quijote přísluší, je jeho vnitřní historií. Když přecházíme z jednoho světa do druhého, jako to činí Don Quijote, může to mít velmi dramatické důsledky.


 



Published 2008-10-09


Original in Albanian
Translation by Marek Sečkař
First published in Mehr Licht! 26 (2006) (Albanian version)

Contributed by Host
© Ismail Kadare /Host 07 (2008) (Czech version)
© Eurozine

Europe's leading cultural journals


 
 

powered by publick.net