Latest Articles


19.12.2014
Ralf Bendrath

Trading away privacy

TTIP, TiSA and European data protection

The US is exerting heavy pressure on the EU to waive legislation placing restrictions on data-sharing with third countries. To abandon localized data protection arrangements in the EU would be to surrender fundamental rights to economic interest, lawyer Ralf Bendrath explains. [ more ]

19.12.2014
Elmar Altvater

Controlling the future

10.12.2014
Enda O'Doherty

The last chapter

10.12.2014
Kaya Genç

In search of the 'New Turkey'

10.12.2014
Sebastian Conrad

The place of global history

New Issues


09.12.2014

Osteuropa | 8/2014

Das Volk und sein Ich. Autoritäre Herrschaft und Legitimität
09.12.2014

Merkur | 12/2014

Eurozine Review


10.12.2014
Eurozine Review

The way we let the young into the world

"openDemocracy" outlines how to end violence against women; "La Revue nouvelle" says Europe has let down its young big time; in "New Humanist", British author Philip Pullman slams cuts to arts education; "Dublin Review of Books" reviews the history of the book in 100 books; in "Merkur", Sebastian Conrad sees Eurocentrism replaced by the centrisms of the South; "Osteuropa" enters a brave new world of legitimate, authoritarian regimes; "Syn og Segn" struggles to comprehend the grave state of Russian art and politics; "Revista Crítica" revisits East Timor's failed postcolonial democracy; and "Kritika & Kontext" reveals how Solzhenitsyn made it in the West.

19.11.2014
Eurozine Review

Another music! Or no music at all!

29.10.2014
Eurozine Review

A centre receding

15.10.2014
Eurozine Review

This revolutionary moment

17.09.2014
Eurozine Review

Independence in an age of interdependence



http://www.eurozine.com/articles/2011-05-02-newsitem-en.html
http://mitpress.mit.edu/0262025248
http://www.eurozine.com/about/who-we-are/contact.html
http://www.eurozine.com/articles/2009-12-02-newsitem-en.html

My Eurozine


If you want to be kept up to date, you can subscribe to Eurozine's rss-newsfeed or our Newsletter.

Articles
Share |


Proti lásce

Hledání literárních stop v případu Nataschi Kampuschové

V srpnu 2006 se po celém světě psalo o případu Nataschi Kampuschové, osmnáctileté dívky, která se ocitla na svobodě po osmi a půl roce věznění ve sklepě rodinného domku na předměstí Vídně. V rozhovorech, jež poskytla médiím, oběť svého únosce Wolfganga Priklopila k velkému pozdvižení do jisté míry hájila; v té souvislosti se mluvilo i o tom, že mladá žena byla postižena "stockholmským syndromem". Rakouský kritik Rainer Just nechává stranou děsivé okolnosti zločinu a rozebírá jej z literární stránky; tvrdí, že případ Priklopil – Kampuschová je ve skutečnosti jen zdeformovanou verzí programu, který je hluboce zakořeněný v každém z nás: romantické lásky.

V srpnu 2006 se po celém světě psalo o případu Nataschi Kampuschové, osmnáctileté dívky, která se ocitla na svobodě po osmi a půl roce věznění ve sklepě rodinného domku na předměstí Vídně. V rozhovorech, jež poskytla médiím, oběť svého únosce Wolfganga Priklopila k velkému pozdvižení do jisté míry hájila; v té souvislosti se mluvilo i o tom, že mladá žena byla postižena "stockholmským syndromem". Rakouský kritik Rainer Just nechává stranou děsivé okolnosti zločinu a rozebírá jej z literární stránky; tvrdí, že případ Priklopil – Kampuschová je ve skutečnosti jen zdeformovanou verzí programu, který je hluboce zakořeněný v každém z nás: romantické lásky. Uvězněná, uprchlá; ztracená, znovunalezená: příběh Nataschi Kampuschové – dívky, která zmizela v deseti letech a vrátila se jako dospělá žena – se stal událostí v celosvětovém měřítku. Ještě než veřejnost spatřila její "novou" tvář, mohl každý na titulních stránkách novin vidět její digitálně sestavený portrét. V předtuše, že z ní bude face of the year, dokonce její tvář někdo warholovsky rozložil do barevných ploch a stylizoval jako populární ikonu. Poté co bledá hvězda k nespokojenosti všech voyeurů absolvovala první interview, ohlásila rakouská televize třetí nejvyšší sledovanost ve své historii. "Trhák" v době postmoderny, kdy se trháky dávno nevyskytují, protože žádné vyprávění už nemůže znít neslýchaně. Proč právě tento příběh? Co ho činí tak dobrým, tak fascinujícím a pro masy tak přitažlivým? Proč především zpočátku působil napínavěji než kterýkoli thriller? Poutavěji než Mlčení jehňátek Thomase Harrise nebo veškerá jiná umělá pekla produkovaná kulturním průmyslem? A proč se navíc jeví – abychom zůstali jen u příběhů, jež se opravdu staly – zajímavější než případ belgického vraha Dutrouxe? A konečně: proč tato událost vzplanula jen tak krátce a už po pár týdnech mediální nadšení opadlo?

Tomu, kdo na tyto otázky hledá odpovědi, se přímo vnucuje literární kontext. Literatura, samá literatura, tolik literárního, že zde lze hovořit přímo o nezastupitelnosti literatury. Za prvé proto, že sama literatura v příběhu hraje rozhodující roli zachránkyně života (během svého věznění, uvádí Kampuschová, nejenže hodně četla – od Robinsona Crusoea až po Alenku v říši divů –, nýbrž také denně psala, čímž se dopracovala k "vyššímu" jazyku, jakým se běžně nemluví). Za druhé proto, že už teď je jasné, že napíše knihu a svůj ztracený čas převede ve vyprávění z první ruky. Kampuschová si v strasshofské sklepní kobce psala deník, čímž si utvářela k přežití nezbytný svobodný prostor. Své zápisky ještě teď po svém útěku drží v tajnosti. Právě ony mohou být první částí neuvěřitelného románu, k němuž vše – skoro by se chtělo říci: od počátku – směřuje. Velká nakladatelství s ním už teď kalkulují jako s bestsellerem nadcházejících sezón.

Má-li se kniha stát bestsellerem, potřebuje silnou zápletku a příběh únosu Kampuschové je v tomto ohledu nejen báječný, je přímo dokonalý. K jeho dokonalosti přispívá snad i to, že se uzavřel právě v roce stopadesátého Freudova jubilea. Jako by byl společenským mene tekel psychoanalytické hermeneutiky, která svůj rozvoj založila mimo jiné i na hře se světovou literaturou od Sofokla až po Shakespeara. Kdo v prvních týdnech slyšel o případu Kampuschová – Priklopil hovořit odborné kruhy, snadno poznal, že na univerzitách se už dlouho nevyučuje Freudovo učení ani kritická literární analýza. Jinak by sotva došlo k tomu, že skoro všichni psychologové kladoucí si otázku po výjimečné fascinační síle tohoto příběhu opomenuli to nejdůležitější. Ovšemže byly opět zmíněny staré animální úzkosti, ovšemže měli lidé radost ze záchrany (až pohádkové?) děvčátka, ovšemže pohled na utrpení druhých vede ke katarzi –s tím ale dokáží bodovat mnohé příběhy, vymyšlené i skutečné. Tajuplnost tohoto příběhu spočívala a dosud spočívá někde jinde, totiž tam, kde mnohým dlouho zůstávala skryta: na povrchu. Musíme odhlédnout od strohých faktů a vydestilovat z nich narativní strukturu, v níž jsou jen dva aktéři ubírající se dvěma směry, zpočátku protichůdně, až se na konci jejich dráhy zkříží. Pak nám náhle tato historie přestane připadat tak neslýchaná. Ne, není neslýchaná, zato však – v modifikovaném freudovském smyslu – bezedně tísnivá. Jak známo, Freud odlišuje tísnivé (opět s pomocí literárního příkladu: E. T. A. Hoffmanův Pískař) od pouze "děsivého, budícího strach a hrůzu". Je to tím, že ve fenoménu tísnivého (unheimliche) zůstává vždy trocha něčeho domácky důvěrného (heimelige), opakováním zkreslený pocit, který byl člověku kdysi vlastní, aniž by si toho byl vědom (v kontextu gotického románu je to především atavistická víra v oživlost neživých předmětů, víra v duchy, stále ještě zakořeněná i v nejosvícenějších lidech, s čímž autor strašidelných historek počítá). Únos Kampuschové nabyl vskutku tísnivého rozměru nikoli reaktivací infantilních strachů – ze tmy, ticha, samoty –, nýbrž deformovaným opětovným shledáním s citovým programem, který funguje bez přestání v nás všech a způsobuje to, že nás příběh tolik oslovuje. Obsah románku je starý, pouze forma, radikálně dovedená k dokonalosti, se zdá být nová. Lidé, obzvlášť střední vrstvy, projevovali po celé týdny zděšení. Mluvili o neslýchané události, o skandálu, ale současně prožívali nadšení, takřka euforii. Podvědomě totiž cítili, že tu jde o něco, co se dotýká i jejich života, neboť to pravděpodobně už sami zažili, jen v jiné podobě. Když zpočátku veřejnost Nataschi Kampuschové vyjadřovala účast, sdílela její osud v dvojím smyslu. Oni všichni, aniž by to přiznali, jsou součástí oné skandálnosti. Mají totiž vědomí strukturované stejným programem jako Priklopil a Kampuschová. Nazvěme ten program konečně pravým jménem. Jmenuje se romantická láska, příběh, o který tu jde, je příběh milostný.

*

V současnosti ovládá lidské mysli představa, že láska je něco, po čem člověk touží a čeho není třeba se bát. Tato představa lidské mysli znemožňuje dekódovat deformace reality jako například umění. Právě kvůli ní zpočátku mnozí protestovali, když se tvrdilo, že únos Kampuschové je v podstatě conte d'amour. Kde začíná násilí, ozývala se poučující slova, tam končí láska – definice ex negativo, která ať už adekvátně nebo ne formuluje pouze ideál. Také se hodně mluvilo o stockholmském syndromu. Jako by nebylo zřejmé, že zajetí rukojmích ve stockholmské bance je něco úplně jiného než osmiletý vztah. Pokud se tento pojem přesto na případ Kampuschové aplikuje, ztrácí všechnu konkrétnost, neznamená už nic víc, než že si někoho můžeme vážit či jej milovat, i když nám činí násilí. Pak ale musíme zlověstný stockholmský syndrom objevit v každém manželství, rodině či přátelství. Vždyť kdo z nás nedošel v intimním vztahu zranění, a přesto s původcem zla neskoncoval"? Prostor lásky bez násilí – jímž se zaklíná také častokrát zmiňovaný citát z Adorna – je utopický. To také vysvětluje, proč skoro veškerou klasickou i triviální literaturu můžeme číst jako rozvíjení idealistického pojetí lásky. V kontrafaktuálním prostoru umění (dnes ještě víc ve filmu než v literatuře) se už po tisíciletí utváří program romantické lásky. "Romantické" jakožto výlučné, celoživotní a bezvýhradné. Od počátků západní literatury se Odysseus vrací domů ke své Penelopě, Don Quijote bojuje za svoji Dulcineu a Romeo hledá Julii (už jen tyto konstelace ukazují, komu v nich stále přisuzujeme roli aktivní a komu pasivní). Jsou to především literární předobrazy, které, řečeno slovy Niklase Luhmanna, kódují naši erotickou intimitu. Předpisují nám "vášeň lásky" coby formu štěstí, zahrnující – strašná conditio sine qua non – i ubližování druhým. Vyhroceně to můžeme formulovat takto: Romantická láska nám byla předepsána coby literární recept (mimochodem, právě proto ve Flaubertově Paní Bovaryové hraje tak významnou roli lékárník). Ale na jakou nemoc? A jaké má tato hořkosladká medicína vedlejší účinky? Není snad sama jedem vyvolávajícím nemoc, kterou má léčit? Láska se projevuje především jako touha po lásce a většina lidí– dovolme si tuto spekulaci – by se pravděpodobně nikdy vášnivě nezamilovala, kdybyste jim už od raného dětství nevyprávěli pohádky o lásce. Byli jednou jeden princ a jedna princezna... Byli jednou jeden řemeslník a jedno děvče..

Kdyby tak Priklopil nebyl chudý prďola, nýbrž krásný a bohatý muž (popstar, princ dnešních dnů, symbol velké Love). Kdyby svou vyvolenou nenaložil do pouhé dodávky, nýbrž do ferrari a pak ji na své jachtě unesl na ostrov snů v Karibiku a tam ji osm let hýčkal all inclusive. Potom by i politicky nejkorektnější jedinec musel uznat, že i za tímto příběhem zneužití – čímž zůstává tak jako tak – stojí přikázání pohádkově romantické lásky. Přikázání v právním významu slova, tedy příkaz, předepsaný zákon, imperativ: Musíš milovat za každou cenu! Není žádná náhoda, že v posledním desetiletí vyvolal u masového publika podobné emoce jen příběh smrti Lady Di. Reálné pohádky, ať už v podobě konvenční (princ z Walesu se ožení s osmnáctiletou učitelkou z mateřské školy) nebo dokonale deformované (strasshofský řemeslník unese desetileté děvče, které se později vrací jako "silná" žena), se lidem dostávají pod kůži, neboť stimulují právě ony základní lidské touhy, jež mají původ ve velkých i malých příbězích kolujících v naší civilizaci. Touha po spravedlnosti, štěstí či lásce se v žánru pohádky jeví jako dokonale splnitelná. Avšak na rozdíl od literatury, která může v bodě, kde happiness a harmonie kulminují, udělat final cut, v každém reálném prožitku, i tom nejpohádkovějším, čas pracuje dál. A čas – svou povahou zcela lhostejný – vše zničí. Prožité pohádky, to znamená osudy, jež média do pohádkové podoby stylizují, jsou už z podstaty deformovány smrtí a násilím. Avšak stále ještě v sobě coby lákavé poselství nesou příslib mezilidského štěstí, v něž naše společnost nikdy nepřestane doufat. Jelikož si každá intelektuální četba stanovuje etickou úlohu rozvíjet společenskokritický potenciál textu, příběh K. bychom měli číst jako černočernou pohádku o lásce. Pohádku, v níž je násilnická struktura milostného ideálu vyjádřena stejně dokonale jako v největších a nejhlubších dílech světové literatury.

Milostným románem činí tento příběh klasická konstelace Priklopil – Kampuschová a jeho romantický obsah definuje interindividuální dynamika rozvíjející se v duální biosféře nejzazší intimity. I nejtemnější pohádka zůstává, pokud v ní všichni touží po lásce, pohádkou lásky. Kdybychom chtěli jmenovat skutečný protipól takřka veškeré literární tradice, která od Homéra po Houellebecqa odpovídá idealistickému pojetí lásky, musí padnout především jedno velké jméno: Donatien Alphonse François de Sade. Jediný heretický žánr, který se ve svých nejavantgardnějších dílech důsledně staví proti diktátu romantického ideálu lásky, je pornografie, a Sade – "božský markýz" – je chef de mission. Svými pornologickými antipohádkami útočil jako nikdo druhý na ideologii romantické lásky. S jedinečnou osvícenskou a mýto-erotomanskou zuřivostí psal proti poslední dodnes nedobyté baště měšťanské ideologie: proti manželství, rodině, monogamii, panenství, nevinné lásce. Všechny tyto konstrukty katolického pojetí intimity Sade nejen ocejchoval jako nepřirozené a protiřečící rozkoši, ale také demaskoval jejich násilnickou a diktátorskou povahu. Libertini z jeho románů ve svých sofistických monolozích opakovaně předkládají ke zvážení skutečnost, že romantická láska si už vyžádala miliony obětí a neustále žádá další a další. Že vrší gigantickou horu mrtvol se zlomeným srdcem, proti níž je počet lidí připravených o život vinou zločinného sexuálního hédonismu zanedbatelný. A třebaže toto srovnání nemůže nikdy ospravedlnit jedinou vraždu z vilnosti (násilí zůstává násilím a jako takové je odsouzeníhodné), zachovává si Sadova radikální kritika čisté lásky dodnes plnou legitimitu. Stejně jako Kantův ideál osvíceného rozumu má také utopie lásky svou destruktivní stránku, svůj temný malström, který pohlcuje všechny, kdo jejímu ideálu slepě věří. Sade byl první, kdo této nestvůře myšlení a sexuality nebojácně pohlédl do očí. A jen málokdo ho dokázal nebo chtěl následovat.

Na odvěké utrpení mladého Werthera už zemřelo opravdu příliš mnoho lidí, než aby se vražedné šílenství lásky dalo věrohodně popírat. Společnost je zjevně akceptuje. S mrtvými počítá – není to nic než statistika – a děsí se jen tehdy, když běžné násilí propukne ve formě, jakou noviny nepopisují každý den. Tento rozpor je těžké vysvětlit. Na jednu stranu se Priklopilova sebevražda, poté co ho "jeho" žena po osmiletém poměru opustila, prodává jako neslýchaná historie. Na druhou stranu se podobně znějící titulky objevují skoro denně, znudění čtenáři však jejich obludnost ani nezaznamenají. Našemu sluchu znějí příliš všedně: "Muž zastřelil svou ženu, protože ho chtěla opustit", "Muž spáchal sebevraždu, protože ho žena podváděla," "Muž zabil sebe a své děti, poté co ho opustila žena", "Muž zabil svou ženu a jejího milence", "Žena z žárlivosti probodla svého manžela". Už obvyklé pojmy – "poměr", "vztah", "manželský svazek" – prozrazují svůj původ. Etymologicky odkazují na násilí, jež opravdu na pozadí života konvenční společnosti působí. Zdá se, že programový ideál lásky nelze realizovat bez upírání svobody, bez neustálého měření sil, tahání a svazování. Zrození lásky z ducha totality se v příběhu strasshofského únosu projevilo exemplárním způsobem. Jeden člověk je zajat, všichni ostatní zůstávají venku – právě to je ideologické jádro romantické lásky. Chci jen tebe! říká láska, chci tě jen pro sebe! chci tě navždy! Kdo je posedlý myšlenkou vlastnictví, sám se ocitá v zajetí svého domnělého pokladu (existují pouze domnělé poklady); je pronásledován chronickým strachem ze ztráty a uzavírá se do šíleného systému vlastní chamtivosti a žárlivosti. Že touha vlastnit dokáže v konečném důsledku udusit potenciál hodnot, jaký v sobě idea lásky bezpochyby má (sebezavršení v druhých, otevřenost vůči druhým, nezištnost), udivuje jen na první pohled. Jakkoli tomu lidé nechtějí věřit, nic se neřídí vládou rozumu tak dalece jako jejich city, a ve společnosti, jíž dominuje teokapitalistická ideologie, si nejlogičtěji počíná právě ten, kdo se ohlíží jen na sebe a své vlastnictví. Tak se symptom paranoidní žárlivosti – nazvěme ho přiléhavěji strasshofským syndromem, protože se jedná o celou skupinu symptomů – stává šiboletem lásky. Kdo nežárlí, je méněcennější než ti upřímní, nedokáže ani milovat, rozhodně ne "správně". Kdo nereprodukuje předepsanou kopulační závist, milostnou hru kazí. V předepsaném koloběhu výlučného práva a monogamie se vše orientuje na vlastnictví. Pořád dokola jde jen o to, abychom objekt touhy – jakkoli se to může jevit obskurní – vlastnili sami. "Bude ještě kdy Natascha Kampuschová schopna vskutku milovat nějakého muže?" ptal se na samém začátku, když ještě nebyla dostatečně jasná dichotomie vztahu mezi obětí a pachatelem, bulvární list Kronen Zeitung. Nechápal, že v tomto příběhu se vše dělo na základě společenského citového diktátu, kterému se pan Priklopil a slečna Kampuschová jako normě do všech důsledků podřídili. Tedy stejně bezpodmínečně a programově, jak to vyžaduje šílenství idealistické logiky lásky. Láska a žárlivost se staly synonymy, navzájem se vyměnily. "Žárlíš?" zní stále víc markétkovská otázka intimity. Běda tomu, kdo odpoví ne! Běda tomu, kdo miluje!

*

Jistý muž přiznává: "[...] moje radost, že mám Albertinu natrvalo u sebe, byla ne ani tak nějakým pozitivním požitkem, nýbrž daleko spíš radostí z toho, že jsem tu kvetoucí dívku vytrhl ze společnosti, kde se z ní mohl těšit střídavě každý, a že i když mně samému žádné velké potěšení neskýtá, alespoň je tedy nedopřává druhým. [...] Neboť vlastnit to, co člověk miluje, působí ještě větší rozkoš než láska sama". To nejsou slova neurotického řemeslníka z bezútěšného vídeňského předměstí. To promlouvá Marcel, velkoburžoazní vypravěč Proustova Hledání ztraceného času, jenž svou milenku i sebe sama drží v zajetí vlastní nedůvěry tak dlouho, dokud Albertina, objekt jeho touhy, nepřetrhne Möbiovu pásku lásky a žárlivosti a nezemře. "Uvězněná", "Zmizelá" – už tituly obou dílů očividně naznačují analogii mezi Proustovým románem a příběhem únosu Kampuschové. Ale že by tento literární monolit 20. století, jehož základ čerpá především z úvah o romantickém konstruktu lásky, mohl sloužit jako předloha (jako před-pis) Priklopilova zločinu, se mnohým, alespoň zpočátku, zdálo nemyslitelné. Jediná literární stopa, která se v médiích objevila, byl román Johna Fowlese Sběratel z roku 1963. Jeho zápletka podle všeobecného mínění připomíná případ Kampuschové: Frederick Clegg, pětadvacetiletý muž, uzavřený a citově chladný, se zamiluje do dvacetileté ženy, kterou zahlédl z okna. Dlouho ji sleduje a sní o tom, jaké by to bylo, kdyby mu patřila. Aby ji konečně mohl vlastnit – jako jednoho z motýlů, které sbírá od dětství – unese ji do svého domu a tam ji drží uvězněnou ve sklepě. Jenže realita neodpovídá snu a žena jeho představě: její duše se zajmout nedá. Po osmi týdnech (a mnoha stránkách deníku, tvořících polovinu románu) zajatkyně umírá na zápal plic. A únosce dospívá k přesvědčení, že si musí najít mnohem slabší oběť, aby ji mohl zpracovat podle své představy. Konec románu připomíná sestupnou spirálu: když muž zahlédne dívku podobající se ztracené zajatkyni, čtenář tuší, že nutně musí následovat totéž v jiné verzi. Nelze přehlédnout, jak se tato zápletka odlišuje od příběhu strasshofského únosu. Skutečně, fiktivní vyprávění se skutečné události nepodobá svou osnovou, nýbrž výhradně psychologií protagonistů. Fowles nikoli náhodou zdůrazňuje rozvrácené a současně ultrakonzervativní rodinné poměry pachatele i oběti v případu Kampuschové hrají členové rodin obou hlavních postav sice sotva patrnou, avšak v širší souvislosti o to závažnější roli. Dokonce i bez Freuda je jasné, že tato milostná historie je opakováním rodinné ságy, že násilná uzavřenost rodiny, sama o sobě přítomná už v trojjediném vztahu otec – matka – dítě jakožto podmínka jejího monadického fungování, zde dochází dalšího rozšíření. Proto se chce každý milostný pár, definovaný jako životaschopná intimní dyáda, sezdat a stát rodinou. "Ano," říká láska zdánlivě dobrovolně na matričním úřadě, ale ve skutečnosti nemá na výběr. Psycho-logika výlučné lásky, její ideál, se shoduje s klíčovými kapitalistickými hodnotami produkce a vlastnictví. Směřuje přirozeně k dítěti, k rodičovskému přání vlastnit malého človíčka, jehož takzvaní dospělí – kteří jimi většinou nejsou, protože nikdy nedospěli k sobě samým, k vlastnímu já – mohou formovat ke svému obrazu (světa). V monopolu monogamní lásky je dítě kapitál. Frederick Clegg a Wolfgang Priklopil: řadoví zaměstnanci a majitelé rodinných domků, pilní a pořádkumilovní, tvrdí, ale zdvořilí, poznamenaní úzkoprsou výchovou a lhostejností společnosti, připravení čelit všemu cizímu jakož i sobě samému. Samozřejmě potřebují dítě, aby mohli být šťastni.

Zjištění, že člověk je v cele svých sociálně předurčených pocitových a představových světů uvězněn natolik beznadějně, že i lásku může prožít jedině na bázi struktogramu vzájemného potlačování, propojuje realitu a fikci, zkratuje umělé a skutečné a vytváří z nich – jako důsledek nekonečně proměnné hry – umění. Je příznačné, že Fowlesův román byl při svém vydání vnímán především jako thriller. Proto autor nejen bestsellerovým čtenářům, nýbrž také svým kritikům vyčítal, že jsou slepí k existenciálním otázkám, jež se text za pomoci konvenční žánrové zápletky pokouší klást. Poté co případ Kampuschové prodejnost románu znovu oživil, tento způsob recepce, pojímající příběh jako thriller, se zopakoval hned dvojím způsobem. Jak na úrovni fikce, tak i na úrovni fakticity se vyprávění zrcadlilo pouze v obrazivu napětí. Publikum a média dokázala únos Kampuschové chápat pouze jako senzační zločin a kriminální případ, a nikoli jako exemplární případ všudypřítomného společensky organizovaného šílenství, který nabízí dost příležitostí ptát se po statutu quo našich emocí. Proto také neudivuje, že média, jež poukazovala na paralelu s Fowlesovým románem, hned přišla s podezřením, že pachatele dost možná něco takového napadlo teprve díky této knize. Je to staré známé gesto, kterým okamžitě posíláme do vyšetřovací vazby každé umělecké dílo zobrazující násilí nebo sexualitu. Mechanický rozum, myslící jen v jasných dichotomiích a kauzalitách, nikdy nepochopí, že umění předchází život, protože vládne ohromně jemným citem pro struktury a dialektické procesy. Všude se podivuje nad úchvatností nestvůrna, jen ne tam, kde hrozba skutečně vychází na povrch: ve vlastním středu.

Pornografický je pohled mas, nikoli příběh K. Skoro vše, co se v prvních týdnech o případu Kampuschové napsalo, bylo projekcí. Komentáře prozrazovaly víc o psychice žurnalistů než o temném prostoru, jenž měl být údajně osvětlen. Jak si představit těch osm a půl roku v zajetí? To byla tísnivá kardinální otázka, z níž black box strasshofského sklepního žaláře čerpal svou obrovskou energii. Magnet pro masy i pro kasy, který ale fungoval jen jako fantasmagorický prostor. Jakmile vyšlo najevo, že v jádru tajemství nedřepí žádná nestvůra, nýbrž dva lidé, kteří si spolu dokonce vyjeli na lyže, ztratil příběh na přitažlivosti. Šok z jeho banálnosti působil traumaticky. V médiích zavládlo ticho po pěšině (z bezradnosti, z nedostatku fantazie, ale i ze vzteku, že se nechala napálit) a nálada veřejnosti se obrátila. Natascha Kampuschová se z nositelky velkých sympatií rázem stala osobou nedůvěryhodnou, což bylo zřejmě hlavním důvodem, proč média a všichni "advokáti" Kampuschové – správci jejího příběhu –tak zarytě mlčeli. Najednou už nevěděli, co chce masové publikum slyšet. Pravdu slyšet samozřejmě nechtělo. Pravda – to by znamenalo, že na násilí, které se dělo v domě pana Priklopila, je třeba pohlížet jako na strukturální násilí definující veškerou ekonomii společensky legitimních forem intimity.

*

Dítě dospělo, vykuklilo se – abychom dál rozvíjeli fowlesovskou metaforu motýla – v mladou ženu, která opustila lepkavý kokon života v páru stejně jako kdysi Ibsenova Nora svůj půvabný domeček pro panenky. Opuštěný muž zůstává na okraji cesty, vrhá se pod jedoucí vlak. Jako by si uvědomoval, že koleje, na nichž umírá, symbolizují socioekonomickou křižovatku a paralelní zapojení individuálních emocionálních světů: A Streetcar Named Desire – konečná, všichni vystupovat! Jenže Priklopil sebe sama nepopravil ze strachu před zákonem, který by ho mohl poslat do vězení. Udělal to, protože žena, jíž byl posedlý, se už nenacházela pod jeho střechou, tedy odmítla dál žít v rodinném domku zradikalizované intimní ekonomie. Po osmi a půl roce jeho úzkokolejka pohybující se v kruhu nutkavé touhy definitivně vykolejila v love catastrophe (a bylo by vůbec možno najít z hlediska použité metafory pro tuto historii vhodnější kulisu než Strasshof, obec bez tváře a bez útěchy, táhnoucí se deset kilometrů podél železniční tratě, na jejímž okraji autor těchto řádků – což je shoda okolností, která snad vysvětlí tvrdost soudu – strávil své dětství a mládí?).

Smrt vyprávění dokonale završuje. Je to jeho stěžejní okamžik, naratologický horizont, vůči němuž se text rozevírá v nekonečné významové kontinuum. Poté co mužská část této intimní dyády navždy unikla výslechu (je nepravděpodobné, že by existovaly – tedy kromě nutkavě neurotické fotodokumentace onoho podzemního doupěte – jakékoli písemné záznamy, které by nám po způsobu jakési závěti zprostředkovaly Priklopilův úhel pohledu), zbývá už jen ženský hlas, aby řekl, co se v tom hermetickém časoprostoru událo. Od této chvíle se vše, co Natascha Kampuschová vypráví, stává pravdou a současně – protože její slova nestaví na ničem jiném než na dalších slovech – nepravdou. Aby byla uznána za pravdivá, všechna vyprávění musí být potvrzena druhými lidmi: je potřeba je bez rozporů znovu převyprávět. Priklopil je mrtev, a tak slova Nataschi Kampuschové obíhají kolem sebe samých. Její hlas se zmítá sem a tam mezi vyslovitelným a nevyslovitelným, mezi vlastní řečí a mlčením toho druhého. Co odpovědět, na čem trvat, co podepsat? Prý by se ho, litovala Kampuschová krátce po Priklopilově smrti, chtěla ještě zeptat na tolik věcí, ale teď už je pozdě. Zdalipak v tu chvíli tušila, že něco musí navždy zůstat nevyslovené? Že text, který hodlá napsat, bude navždy obklopen nekonečným mlčením? Že v něm bude zet díra nutící jazyk k ustavičnému mluvení a převracející hledání pravdy v nekonečný sled tvrzení a popírání? Její imperativ – jen ona a nikdo jiný může napsat knihu o jejím příběhu – je stejně naivní jako nepřijatelný. Opakuje se v něm stále dokola ideologie (významového) prostoru, o jehož mocenském potenciálu právě tento případ tak naléhavě vypovídá. Kdo zaručí, že Natascha Kampuschová říká pravdu? Že dokáže říci pravdu, že to vůbec chce? Slyšíme opravdu její hlas? Nejsou to spíše hlasy jejích advokátů, psychologů, mediálních poradců a jiných ghostwriterů? Skutečně zaujímá místo vypravěčky? Není od počátku jen popisovaným obskurním objektem vyprávění? Ptáme se: Kdo to mluví? a musíme – spolu s Beckettem a Foucaultem – odpovědět: "Koho to zajímá?" Hlas Kampuschové je samozřejmě privilegovaný, ona má největší biografický bonus autenticity. Ale jako každý autor může vyprávět, co chce. A teprve čtenář musí text, za nímž se ztrácí skutečnost, zkoumat a až potom se rozhodnout, zdali a v jaké míře mu chce věřit. Kampuschová se v podstatě nachází ve stejné situaci jako každý spisovatel, který bere své povolání vážně. Musí být věrohodná výhradně slovy (tvrdé, dost možná dokonce nelidské řemeslo). Pravda – chápána v politickém smyslu – není nic, co by se dalo uchovat v soukromém rozsahu významu, dokonce ani ve sklepě rodinného domku, co ani v deníku pubertální dívky není uloženo jako neměnný statek. Pravda se rozvíjí výhradně v celospolečenském, polyfonním prostoru. Jako komplexní souvislost významů, jako proměnlivá hra mezi textem a intertextem, jako permanentně opakované a protiřečící si vyslovování metahermeneutické reflexe. zcela jistě bychom si to ale neměli plést s hledáním konsensu. Fowles svůj příběh o únosu vypráví z perspektivy pachatele a oběti. Nikoli aby ukázal, že si jejich světonázory protiřečí a že pravda leží někde uprostřed (tam neleží nikdy), nýbrž že oba – jak zaťatý sběratel motýlů, tak i ona dobře vychovaná studentka umění – žijí mimo pravdu, protože nedokáží uniknout ze samotky své ideologické výchovy. Není nic platné obklopit se dvaceti tisíci knihami, naučit se nazpaměť jejich obsah, mít přehled o umění, filosofii a politice. Nestačí zasazovat se za slabé a bezmocné na okraji společnosti. Rozhodně ne, jsou-li v člověku neoliberální hodnoty – puzení k výkonu, pořádku a (sebe)ovládání – zakořeněny natolik fundamentálně, že se potlačované násilí v jejich rámci reprodukuje slepě a v místech, kde je nejšílenější, protože nejhůře rozpoznatelné: v zacházení s bližním, v přátelství a lásce, jejichž perspektivy systematicky ničí až k sebedestrukci. V hloubce dvacet tisíc knih pod životem je osamělost nejintenzivnější. Fowlesův román vytváří paralelu mezi žalářem v maloměšťákově sklepě a myšlenkovou klecí humanisticky utvářeného způsobu života. Ukazuje, že v životě i toho nejotevřenějšího intelektuála se mohou projevit jedině ty emoce, které projdou hustou mřížkou jeho sociokulturního kádrování. Na této úrovni intelektuálního uvěznění pak protagonistka umírá dvojí smrtí – následkem lásky a nachlazení. Ani s Cleggem, svým neurotickým únoscem, ani s mužem o dvacet let starším, po němž dlouho toužila, nikdy neměla pohlavní styk.

*

Realita vyostřila existenciální dimenzi Fowlesova románu až do krajnosti. Nikoli osm týdnů, nýbrž osm a půl roku trvalo v Strasshofu drama lidského pochybení. Komorní drama přitažlivosti a odmítnutí, nemožnosti uniknout jeden druhému, beznadějné snahy být si v této klaustrofobické blízkosti vskutku nablízku.Více než tři tisíce dní (kdo je přesně spočítal? kdo je správně převypráví?) trvá šílenství "za zavřenými dveřmi". Slavná Sartrova věta, vzešlá z ďábelského trojúhelníku v jeho divadelní hře, může sotva kde nabýt takové pravdivosti jako zde: peklo jsou ti druzí. Ostatní lidé představují smrtící ohrožení vlastní seberealizace. Jsou-li všechny dveře zavřené, není úniku bez násilí: situace dead lock v doslovném smyslu. Láska pojímaná na základě svátosti manželství jako doživotní vězení ve dvou směřuje k smrti. Nejméně jeden – tak zní nemilosrdný zákon její Éducation sentimentale – musí zemřít, aby druhý mohl být zase volný. Logika lásky je logikou smrti. Když se láska stala adoptivním dítětem církve a kapitalismu, zdědila moc potlačovat život. Symbolickou výměnou snubních prstenů signifikant smrti nelítostně a symetricky mění svoji pozici, aby utkal intersubjektivní síť smrtící věrnosti. Má smrt je tvá smrt, tvá smrt je má smrt, říká láska. Tristan a Isolda, Romeo a Julie – všechny příkladné love stories světové literatury končí smrtí. Nutně končí smrtí, protože kdyby Romeo dokázal žít bez Julie, nemiloval by a jako takový by byl nemyslitelný, byl by to oxymóron. Pravé jádro romantické lásky se nazývá chtíč, násilí, ovládání. Její skryté heart of darkness je naplněno vražednou hrůzou, neustále vytěsňovanou, popíranou, umlčovanou. Také logika smrti vládnoucí v konstelaci Priklopil – Kampuschová se může rozvinout jen jako negativní obraz fundamentální struktury lásky – právě proto, že se zde projevuje tak dokonale symetricky. V malém domě na Heinestrasse spolu žili v symbióze, jakou by musel obdivovat každý mladý manželský pár, který ještě naivně sní noční můru věčné lásky. Spojeni v životě i ve smrti, párový vztah jako absolutní zkrat dvou lidských životů. Kdo si pozorně přečte první interview Kampuschové, všimne si, jak silně je v něm obsažen aspekt předem stabilizované smrtící harmonie. Právě tam je třeba lokalizovat vlastní důvod její psychologické rozervanosti. Natascha Kampuschová nejenže věděla, že Priklopilova smrt by znamenala i její smrt (kdyby měl autonehodu nebo srdeční infarkt, pravděpodobně by ve svém žaláři zemřela hlady) a stejně tak si byla vědoma, že on si vezme život, pokud by se jí podařilo utéci, a že také její smrt (ze symbolického hlediska, tzn. její definitivní zmizení) by znamenala smrt pro něho. Právě toto vědomí, vědomí recipročního spojení smrtí, z ní učinilo – jak sama prohlásila – "vražedkyni". A kdo pochopil, v čem tato copula mortis spočívá, nemusí se už divit, proč Natascha Kampuschová nevyužila tolika šancí k útěku. Není lehké zabít vlastního otce/bratra/manžela, nezávisle na tom, jak moc ho člověk nenávidí. Jistěže Kampuschová nenese vinu, ani z právního, ani z morálního hlediska. Nikdo jí nemůže vyčítat, že byla jako malé dítě unesena a že se přizpůsobila, aby přežila. A přece, jakmile se mezilidská intimita zapouzdřila coby monáda bez oken, pro toho, kdo se nachází uvnitř, je tato vina zcela nepochybná. Jak vydržet takovou ambivalenci citů a nerozpoltit se? Jak ospravedlnit toto rozpolcení, když přece v pravé lásce vše volá po jednotě? Jakou představu si učinit o tom druhém? Jakou o sobě samém? A jak do sebe ty obrazy mezi odi et amo zapadají? "Byla to vražda." Tato závěrečná věta románu Ingeborg Bachmannové Malina by mohla stát i na konci milostného příběhu, který Kampuschová, pokud chce vypovědět pravdu, musí napsat. Ne proto, že se zde muž ze zoufalství nad ztrátou své ženy zabil a žena nyní pyká za své hříchy, nýbrž proto, že zde vše – stejně jako v románu Bachmannové – čerpá z imaginárna, z obrazů, které člověka zabíjejí, z obrazů, které člověka přežívají. To ideologie vyvolává v lásce násilí. To ona utváří obraz protějšku a protějšek nutí, aby se obrazu přizpůsobil, aby ho naplnil, aby do sebe lidé vždy zapadali stejně dokonale jako dílky puzzle. Brechtův pan Keuner se mýlí, když mluví o lásce (a to je zvláštní, protože Brecht ví o lásce hodně): je úplně jedno, jestli koncept napodobuje člověka, nebo člověk napodobuje koncept, neboť už koncipování protějšku coby ideálního obrazu lásku znemožňuje. Milující, když chce milovat, druhého nekoncipuje, nýbrž zavrhuje všechny předobrazy, i svůj vlastní. Neuveď mě v pokušení! Nesváděj mě! – to neznamená nic jiného než: neukazuj mi, kdo jsem, neukazuj mi, že jsem někdo jiný! Strach ze svedení je strach, že ztratím vědomí sebe sama, onen narcistický objekt slasti, který každý nazývá já. Ale to není. je posmrtná maska subjektu, strnulost nekonečně otevřeného (významového) posunu, jehož kontextové dynamice se subjekt podrobuje, aby ho bylo možno načrtnout na otevřený horizont. Láska – špatně chápaná láska – chce toto plynutí zastavit. Chce subjekt aretovat tím, že fixuje jeho jedinou interpretaci: takovou tě chci mít, taková musíš zůstat navždy. První svedení, říká věčná láska, nechť je i poslední! Proto láska, která druhého chápe jen jako druhé (tedy vypočitatelnou, ovladatelnou, vlastnitelnou veličinu), vždy představuje nedocenění druhého, neboť neguje jeho vlastní subjektivizaci, činí z něj objekt na sňatkovém trhu, jakési Já, a.s., s nímž lze v případě potřeby fúzovat vlastní lidský kapitál. V nejlepším případě funguje "věčná" láska jako dvě zrcadla postavená proti sobě. Přeludy se po celý život odrážejí sem a tam, aniž by se obraz změnil. K něčemu takovému je ovšem zapotřebí štěstí a tupost: štěstí, že najdete svůj zrcadlící se protějšek, a tupost, že zůstanete po celý život narcisticky věrní sami sobě. Starost o sebe sama (poststoicky chápána jako otevírání se světu) je v této ideologické lásce nahrazena věrností sobě samému. Její konzervativní imperativ musí vést k vědomému neštěstí, protože se strnulými obrazy sebe sama, jsou-li navíc zdvojeny protějškem, nelze trvale žít, aniž bychom je neustále potlačovali. Kryptofašistické přísahání na věrnost sobě samému (jež kráčí ruku v ruce se sexuální věrností, protože každé cizí erotické těleso je identifikováno jako nebezpečí rozbíjející hranice já i imaginární intimní dyádu) vede k pocitům viny. Výlučná láska totiž s sebou nese rovněž špatné svědomí, že nejsem ten, za koho mě můj protějšek považuje.

"Proč já? Proč právě já?" ptala se desetiletá dívka svého únosce, na což jí on odpověděl: "Protože jsem chtěl tebe, jedině tebe. Kdybych tě nebyl dostal na první pokus, pak na druhý... Nemohla jsi mi uniknout." Zde padá opona. Zbytek je imaginace. Natascha Kampuschová nedokázala, nebo zatím nesměla vyprávět o tom, jak na tuto agresivní touhu, jež na ni ve své radikálnosti jistě musela působit také neuvěřitelně svůdně, reagovala. Neboť existuje přesvědčivější výraz touhy vlastnit (s nímž se v naší společnosti identifikuje láska) než akt únosu, kdy se pachatel jednak zmocní objektu své touhy a současně překročením zákona prokáže, že jeho touha je bezmezná? Je paradoxní, že autentická romantická láska se legitimizuje právě svou bezmezností a totalitou překračující všechny pozemské meze a zákony; tím, že se coby nejmenší částečka (soukromý cit jedince) staví proti celku (společnosti a jejímu uspořádání). Kdo po mně tak bezohledně touží, myslí si žena (a dítě Kampuschová tak musí myslet rovněž), ten mě jistě doopravdy miluje. Kdo tak touží jedině po mně, myslí si žena, ten vidí mé nejvnitřnější tajemství, vidí ve mně něco, co nevidí nikdo jiný, ani já sama. Proto je každá trvající láska identifikací s imaginárnem – ano, já jsem ta princezna, kterou ve mně vidíš! Proto se každý milostný příběh musí změnit v příběh vylhaný, diskurs žárlivosti a zklamání, jejž tak přesně popsal Proust. Průnik a uzavření: strategie únosu se na vlas přesně kryje s logikou svádění. Uskutečnění ideálu romantické lásky je rovněž vrcholným kouskem desocializace, kdy je vytoužený objekt vytržen z veřejného života a uzavřen v pevnosti soukromého prostoru. Nikoli v užívání si objektu, nýbrž v loupežném uchvácení, které všem ostatním požitek odepře, spočívá tvrdé jádro vlastnického pojetí zvrácené lásky. Albertina, milovaná zajatkyně z Proustova Hledání, a zrovna tak Miranda, unesený "motýl" z Fowlesova románu, jsou vnímány jako trofeje, jako jedinečný poklad, jehož hodnotu definuje výhradně to, že jej nemůže vlastnit nikdo jiný. V lásce není přípustný žádný soudruh, žádný spolu-uživatel (to je zajisté další z důvodů, proč ztroskotal reálný komunismus: tak radikálního činu, jakým je rozbití rodiny a odstranění vlastnictví ženy, se nikdo nechtěl odvážit).

*

Na překračování mezí, jehož se ideál romantické lásky dopouští, je však nejabsurdnější to, že pokud okamžitě neskončí neštěstím a smrtí, uchýlí se do krajní normality, do totální stísněnosti rodinného domku. Na základě této paradoxní logiky napsal Ephraim Kishon divadelní hru, v níž Romeo a Julie vystupují jako stárnoucí manželský pár, který se už jen ustavičně hádá, jestli to byl slavík, nebo skřivan. Z tragédie se stala komedie a také v případě Kampuschové se romantický milostný kruh přestoupení a odloučení uzavírá tak dokonale, že se zde při vší tragice vnucuje i komický tón. Proto už krátce po útěku Kampuschové začal kolovat vtip, který navzdory sexistickému obsahu, či snad právě kvůli němu, naprosto přesně vystihuje absurdní proměnu netvora v naprosto všedního muže: "Podle čeho se pozná, že byl Priklopil duševně nemocný? – Protože žil osm let stále s jednou ženou." Kdo se teď směje, směje se nejspíš sám sobě. W. Priklopil únosem desetileté dívky riskoval vše, stal se nejhledanějším zločincem v Rakousku. Nakonec však vedl stejně maloměšťácký život jako jeho soused, který byl navíc – vskutku příznačná ironie dějin – policistou v penzi. Očividně nechtěl nic jiného než druzí: dítě, ženu, rodinu, dům, domov, pevnost. A chtěl to, rovněž jako všichni ostatní, jen sám pro sebe. Priklopil možná použil nanejvýš nezvyklé prostředky, ale představa lásky, kterou nosil v hlavě, je zcela běžná. Láska v jeho pojetí je všudypřítomné šílenství, které s ním sdílejí skoro všichni muži i ženy. Láska jako idée fixe, redukce toho druhého na pouhý obraz nutkavé, nezvládnutelné představy, který je možno vlastnit. Priklopil svým činem jen s absolutní důsledností realizoval to, co paranoidní, ale všeobecně sdílený společenský program předpisuje všem zamilovaným. "...ale já tě budu přesto pořád milovat, mně neujdeš..." říká Oskar, řezník z Horváthových Povídek z Vídeňského lesa, své snoubence. V této větě se koncentruje veškerá násilná struktura církevně-kapitalistického prokletí, kterému dnes stejně jako dříve podléhají i ty nejintimnější konstelace života v páru. Sen, a nikoli spánek zdravého rozumu, je ztělesněním chorých citů.

Únos Nataschi Kampuschové byl sváděním jinými prostředky: sváděním k lásce, vskutku zdařilým sváděním, jež však nakonec ztroskotalo na sobě samém – na těsnosti, zhuštění, bezvýchodnosti, které vězňům nakonec nedávaly dost prostoru k životu. "Jsou věci, které neztroskotají na ničem jiném než na sobě samých," zní ústřední věta z Kafkova románu Zámek. Takovým zámkem bez klíče je rovněž láska ve své zespolečenštělé formě manželství a rodiny, je jím literární alegorie touhy, z níž Kafkovi vyrůstá jeho bytí v neštěstí. Úzkost kafkovského světa, který je stále víc i světem naším, nám umožňuje vychovávat buď děti, anebo přízraky. Obojí jsou, jak zdůrazňuje Kafka, bytosti velmi zlověstné. A Priklopil? Rozhodl se pro dítě, pro rodinu? Jen zdánlivě: ve skutečnosti mu jeho přízraky přerostly přes hlavu.

A přesto: místo abychom pachatele a jeho oběti démonizovali, měli bychom provést reflexi, která v mimořádném rozpozná nestvůrnost "normálnosti". Čím se od Priklopila odlišuje Jean-Jacques Rousseau, když v Benátkách zakupuje jedenáctileté děvče, aby si je vychoval pro sexuální účely? Nebo když jsou v Indii, miliardové zemi budoucnosti, desetileté dívky provdávány za muže, které nikdy předtím neviděly? Popřípadě když si – abychom se příliš nevzdalovali v čase ani prostoru – evropský či severoamerický středostavovský muž podle katalogu objedná asijskou manželku, protože byl na domácím sexuálním kolbišti neúspěšný? Nejsou tyto děti/ženy zrovna takové zajatkyně, nejsou i ony po léta, desetiletí, snad dokonce po celý život uzavřeny v cizotě, v bezřečí, v dilematu koupených emocí? Násilí, které se zde legalizuje kupní smlouvou (manželství s věnem a dědickými právy není nic jiného), staví na stejné logice vlastnického uchvácení, jíž se řídila i touha pana Priklopila. Kdo vidí v Priklopilovi netvora, musí netvora nacházet skoro ve všech mužích – jakož i ve všech ženách. Tuto celospolečenskou kritiku ovšem zjevně nemůže akceptovat pseudoemancipační mainstreamový feminismus, který dokáže uvažovat jen ve strnulé dichotomii ženská oběť/mužský pachatel. Ten bude Priklopilův čin vykládat jako paradigma výhradně mužského násilí a přitom zaslepeně popírat, jak vášnivě se právě ženy – dokonce i ty s nejvyšším vzděláním – ztotožňují s masově konformní psycho-logikou, která na základě toho, že lásku stanoví jako vzájemné vlastnictví, skoro automaticky tlačí intimní konstelace života v páru do stísněnosti násilí plodících rodinných struktur. Žárlivost, odloučení, neměnnost – to jsou příkazy romantického kódu, jímž se programuje milostný stroj naší společnosti. Kolik žen nepovažuje romantickou lásku s její doživotní intimní dyádou za jedinou správnou? Bude jich málo. Muži a ženy společně, v jakémsi fatálním zkratu postihujícím celé generace, reprodukují ideologii romantické lásky, její utopický ideál. Ten, pokud se ho snažíme uskutečnit, tedy žít, nutně vyústí v násilí a autodestrukci (zde jsou statistiky jednoznačné: k většině vražd a násilných zločinů dochází v rodině). Priklopil nebyl sadista, nýbrž romantik. Kdo bude v jeho sklepě pátrat po krvavých orgiích, ten si je musí sám vymyslet (viz Der Spiegel a jeho sado-maso story). Namísto striktně komorního dramatu, které mnozí inscenují ve své fantazii, můžeme v strasshofském rodinném domku žasnout jen nad cudnou klecí žárlivosti, v níž se milující uvěznili navzájem. Priklopil připomíná spíše Marcela, velkého žárlivce světové literatury, než sadovského libertina. Není přehnaně promiskuitní, nemá nic společného s deviantem z Harrisova Mlčení jehňátek, který unesené dívky stahuje z kůže, ani s Hannibalem Lecterem, pojídajícím maso a mozek svých obětí. Tak jako eros sublimuje sexualitu, když kousnutí proměňuje v polibek, tak se také násilí, které Priklopil spáchal na Nataschi Kampuschové, otupuje láskou. Romantik stále ještě touží po svém protějšku, ale jeho touha protějšek nezabíjí, nepohlcuje, nevtěluje. Chce jej pouze izolovat, udržet si ho, mít ho jen pro sebe, co možná nejblíž a co možná nejtrvaleji. Priklopil nebyl "alpský Dutroux", žádné srovnání nemůže být chybnější. Kdyby byl sadista, pak by Nataschu Kampuschovou znásilnil, mučil, zabil a vzápětí by si chytil další oběť. Priklopil ale toužil po normálnosti. Hledal malou přítelkyni, z níž si chtěl vychovat ženu pro život. Jeho projekt bezpochyby ztroskotal, tak jako jsou k ztroskotání odsouzeny všechny projekty hledající muže/ženu pro život, aniž by se přihlíželo k ideologii, jež za tím stojí. Její únosce, jak řekla Natascha Kampuschová krátce po svém útěku, ji prý "na rukou nosil a nohama kopal". Pěkná věta, rétoricky vybroušená, až příliš vybroušená, než aby se dala přeslechnout. Miliony, ba miliardy lidí by mohly stejný aforismus říci o svém otci nebo své matce. Či snad není každé dítě zajatcem své rodiny, rukojmím od narození, který z ničeho nic musí žít s jakýmisi lidmi, dokonce i když mu činí to nejhorší? Kolik příležitostí k útěku má takové dítě, denně bité, denně zneužívané? Jak se může bránit, kdy se může bránit, jestliže se narodilo do vlastnictví svých rodičů? Zde zcela bezpečně spočívá nejstrašnější aspekt ideologicky zdeformovaného pojetí lásky, které všechny lidi prožívající lásku podle předpisu uzavírá do exkluzivního soukromého prostoru rodinných struktur. Násilí, které s sebou přináší ztroskotání na těsnosti vztahu, bezprostředně – psychicky či fyzicky – přechází na dítě. Lidová moudrost ví, o čem mluví, když říká: Ve válce a v lásce je vše dovoleno. Rodiny jsou bitevní pole.

*

Stejně jako samotný případ je symptomatická i jeho mediální recepce. Už krátce po jejím útěku se o Nataschi Kampuschové uvažovalo jako o Woman of the Year, všichni chtěli, aby toto vyznamenání získala, všichni s tím pevně počítali. Jenže pak přiznala tu lyžařskou dovolenou a náhle už nikdo neměl zájem prezentovat ji jako ženu roku. Silně ambivalentní charakter konstelace pachatel – oběť se nedal přehlédnout. Byl příliš zjevný pro společnost, která všechno ráda rozlišuje v souřadnicích dobra a zla. Že ten mužský pachatel snad vůbec nebyl tak mimořádný netvor, nýbrž jen toužebně následoval chorou psycho-logiku antisociální společenské ideologie, do níž je plně a k vlastní spokojenosti integrována i oběť, nechce nikdo slyšet. A už vůbec ne na velkém jevišti, tím spíše v době, kdy se do centra politiky opět přesouvají konzervativní hodnoty. Když prezident USA na začátku 21. století postuluje víru v Boha, sexuální zdrženlivost a fungování rodiny jako nejdůležitější hodnoty západní společnosti, pak jen slepě opakuje fundamentalismus, který už před ním dovedl k dokonalosti přímo jím vytvořený předobraz islámského nepřítele. Osa svaté rodiny vede mezi Bagdádem a New Yorkem. True love can wait. Na copak? Na smrt? Na správného partnera? Na prvního a posledního svůdce? Na dům, do něhož se spolu zavřete? Na stísněnost, která vládne uvnitř? Na rodinné násilí, které nikdo nevidí, protože je vidět nesmí, protože do něho nikomu zvenčí nic není? Pravá láska dokáže také trpět. Vždy pěkně tiše, aby to hluchý soused neslyšel. K jaké nelidskosti to musí vést, je-li soukromá sféra rodiny vystavěna tak absolutně a svatě, že se promění v takřka soukromoprávní prostor, ukazuje každodenní kultura islámského fundamentalismu. Ženy: zavřené, zahalené, odňaté pohledu veřejnosti, společenskému životu, popravované svými bratry, otci, manžely, pokud se opováží zahnout. Muži: posedlí svou žárlivostí, uvěznění v kodexu rodinné cti, v teo-ekonomickém diskursu intimity, umožňujícím milostné vztahy pouze jako poměr mocenský a vlastnický. Každé svádění, které se v tomto ideologickém prostředí děje, představuje únos. Každý milostný akt je aktem násilí. Priklopilův čin poukázal na to – a právě zde spočívá obrovský politický potenciál tohoto neslýchaného případu –, jak dalece se i pojem lásky označované jako romantická řídí fundamentalistickou logikou. Jak dalece západní diskurs intimity vede k touze po vyloučení všeho cizího, vzniku uzavřeného prostoru, v němž jedinec může nad svým protějškem všemocně panovat (a toto panování zahrnuje rovněž ženské násilí: poměr mezi matkami a dcerami patří bezpochyby – viz Elfriede Jelineková – k nejstrašnějším ze všech). Priklopilův čin je třeba číst jako symptom. Symptomatický ale nikoli coby psychopathia sexualis, kterou považujeme za chorobnou odchylku od zdravé normy, nýbrž symptomatický pro současnou politiku, jejíž neokonzervativní i neoliberální síly chtějí jako normu etablovat právě onu antidemokratickou ideologii, jež postupně ničí veřejný prostor (přičemž toto ničení – podle dialektiky naznačené Hannah Arendtovou – jde vždy ruku v ruce s devastací oblasti soukromí). Ve sklepě strasshofského rodinného domku se nachází pravda o politice, jež se už dávno přestala zabývat společnými zájmy lidí. Její sen o malém štěstí, předepsaném zákonodárci, protože ti si žádné větší nedokáží představit, Wolfgang Priklopil pouze domyslel důsledně do konce. A s veškerou tvrdostí své šílené logiky ho uskutečnil.

*

Kniha, kterou se Natascha Kampuschová chystá napsat, by měla obsahovat i tuto politickou dimenzi. Měla by zaznamenat složitý vztah mezi obětí a pachatelem a dekonstruovat strukturální a psychologické násilí, na jehož základě ve své logice nemožnosti probíhá poměr mezi pohlavími. Má-li toto všechno dokázat, už to nemůže být literatura faktu, nýbrž literatura umělecká. Kniha, která se nepotřebuje držet faktů, neboť umělecká literatura – právě v zájmu pravdy – se nemůže starat jen o to, co se opravdu stalo. Masy, na něž se velcí nakladatelé spoléhají, samozřejmě očekávají právě knihu faktografickou. Účetní vyčíslení faktů, banální nicotu, v níž se všechno ztratí. A také lze snadno odhadnout, na co se zájem veřejnosti zaměří nejvíc, kde je nejnižší společný jmenovatel její zvědavosti. Je to samozřejmě ona stará otázka: Dělali to spolu, nebo nedělali? Došlo ke kopulaci? A jestli ano: kdy, kde, jak, jak často? Dívávali se potom na televizi? Dav chce vědět, jak to bylo. Chce fakty, nic než fakty. Dokonce i takové, které nedávají smysl. Jak se něco takového vůbec může stát, to už nikoho nezajímá. Propast v pravdě, ta trhlina v kauzálním řetězci musí zůstat zamčena mezi řádky, v příběhu se nesmí objevit žádný neřešitelný rozpor. Priklopil a Kampuschová spolu dost možná vůbec sex neměli (stejně jako Rousseau, který si svoji zakoupenou dívku zamiloval silnou otcovskou láskou). Možná ji znásilnil hned na začátku, možná až později, možná ale také vedli naprosto normální sexuální život. Není naprosto jedno, jak to bylo? Není tato otázka naplnění či nenaplnění sexuálního aktu zcela nepodstatná pro to hlavní, pro psycho-logiku permanentního neporozumění, které nelze nikdy, a už vůbec ne spojením těl, napravit? Je jedno, co se vypráví, kolik se vypočítává intimních detailů. Mezi Priklopilem a Kampuschovou nikdy nedošlo k pohlavnímu poměru, protože – v Lacanově smyslu – nikdy, za žádných okolností nic takového mezi mužem a ženou být nemůže. Pohlavní vztah nastává výhradně v symbolicko-imaginárním prostoru, na imaginárním povrchu své symbolické topologie, a to nehledě na vše traumatické, co se v tom sklepě mohlo odehrát. Dokonce ani sebevětší blízkost nemůže uzavřít onu trhlinu, díru, prázdnotu, která odděluje jednoho od druhého, protože vlastní já je už napořád odtrženo od sebe sama, rozpolceno svým protějškem, uzavřeno ve vlastním odloučení. Zde si však musíme položit otázku, je-li ona nekonečná neshoda – nehledě na rozvrat, který nutně způsobuje v každé jednotě – skutečně tak důležitá. Není otázka nemožnosti pohlavního vztahu právě tak druhořadá jako otázka po pohlavním aktu? Reálné trauma vždy bude spočívat v onom majetnickém násilí, v násilném svádění formou únosu. To je ve společnosti, jejíž základní ideologie prohlašuje vlastnictví za hodnotu, na níž stojí vše, natolik všudypřítomné a "morálně" opodstatněné, že to už vůbec nikoho netraumatizuje. Sama "společnost" se víc a víc smršťuje v nakupení iracionálních a veřejného prostoru se stranících vlastnických buněk. V nich si každý jednotlivec, který nechce dýchat těžký společný vzduch, co možná nejrychleji buduje prefabrikovaný žalář vlastního rodinného domku, aby v něm pak prožíval svůj neradostný rodinný mír. Že to v díře pod garáží (kde nikoli náhodou má své místo i auto, další velký civilizační fetiš) smrdí stejně zatuchle, protože ventilátory dovnitř vhánějí jen nefiltrovaný vzduch zvenčí, netrápí ani majitele, ani jeho sousedy. Neoliberálně-patriarchální společnost vytváří agregát atomizovaných domkařských vědomí a idea romantické lásky je její moralistickou pseudolegitimací a estetickou ozdobou. Nezvládnutelné trauma nevytváří trhlina v subjektu, nevytváří je abstraktní différance (když jsou "beztak všichni rozpolcení", tak jsou holt "beztak všichni rozpolcení"; co z toho! Nad filosoficky uzavřenou sklepní dírou se žije docela dobře). Tvoří je násilí přivlastňování, vystupující právě jako zdánlivá posvátnost romantické lásky coby neredukovatelného, nezpochybnitelně přirozeného nároku. Má-li kritika čisté lásky opravdu směřovat k destrukci garážových vězení v bezednu patriarchálně romantického srdce, musí být důsledně nevčasná, čili musí se vrátit ke koncepčním manévrům sebekritického rozumu. To je právě to zvláštní: že se současná kritika musí vrátit k duchu osvícenství, musí znovu začít od samého začátku, jako kdyby rodina a její teologický konstrukt romantické lásky nebyly nikdy zpochybněny, jako by neexistovala "temná strana osvícenství" (Sade, Nietzsche, Freud), jako by nikdy nebyli Marx, Adorno a frankfurtská škola ba ani Wilhelm Reich, Marcuse a sexuální revoluce šedesátých a sedmdesátých let. To je právě to trapné: ideologie garáže se během posledních pětadvaceti let stala opět natolik všemocnou, že se její zástupci vůbec nemusejí vystavovat kritice. Nepotřebují se ospravedlňovat, naopak oni sami veškerý kritický názor šmahem odsuzují jako naivní a amorální. Moc dobře vědí, že na své straně mají sílu mas, že veřejný diskurs potlačí jakoukoli pochybnost o nejzákladnějších hodnotách nebo ji prostě zesměšní. Obavy a motivace neokonzervativní pýchy lze přitom snadno pochopit: propuknutí pandemie AIDS začátkem osmdesátých let, zhroucení Sovětského svazu, růst islámského fundamentalismu v devadesátých letech, teroristické útoky 11. září 2001. To vše, a k tomu imperialistické naftové války USA. Důsledkem není jen paranoidní bachařská a bunkrová politika, ale také extrémní posílení tradičních hodnot a revitalizace oněch nejzákladnějších signifikátů, jež západní osvícenská filosofie už nejednou demaskovala: Bůh, dobro, krása, ryzost, víra v to všechno. A teď? Máme německého papeže, který dále proklíná kondomy, ale zástupy mladých ho oslavují jako popovou hvězdu. Náboženství nám slouží jako nové paradigma, nejen v politologii, ale i v humanitních vědách. Zbývá otázka: která filosofie dokáže tento anachronismus vystihnout?

*

Není divu, že paní Kampuschová se na svobodě vůbec necítí dobře a že na otázku, jak svobodu definuje, odpovídá, že svoboda je pro ni jíst to, co chce. Zní to dětinsky, ovšem poukazuje to na konzumní charakter chudnoucí společnosti blahobytu, která míru svobody měří jen podle kupní síly. Naše moderní byty, jak napsal Heiner Müller, prý nejsou nic víc než "šukací kobky s ústředním topením, [...] s obrazovkou před palicí, malým autem za dveřmi". Kdo Nataschi Kampuschové gratuluje k jejímu vysvobození z žaláře strasshofského rodinného domku, vítá ji současně ve stejně zatuchlém "vězení volnosti", z něhož jsme všichni – vědomky či nevědomky – permanentně na útěku a hledáme, kde nechal tesař díru. Tento pohled možná působí cynicky. V žádném případě však není tak neoprávněný, jako když nechceme nebo nedokážeme vidět, do jaké míry tento zločin kopíruje ideály společnosti a dominantní struktury odhaluje coby skrz naskrz násilné. A recepce příběhu prozrazuje ještě lépe než příběh sám katastrofální účinky lásky, která si není vědoma vlastní násilnosti. Pokud veřejnost nedá Nataschi Kampuschové šanci vyprávět příběh svého únosu jako příběh milostný, pak se právě vysvobozená dívka stane obětí podruhé. Tentokrát ji ideologicky znásilní patriarchálně neofundamentalistická společnost, která zásadně odmítá jakékoli poznání v oblasti milostné ekonomie vlastního podvědomí.

Tím spíše se musíme vrátit k literatuře a k etice čtení, protože tam, kde ztroskotává jakákoli včasná i nevčasná filosofie, se kritice otvírá nový horizont. V neposlední řadě je tedy na místě otázka: jak tento převratný příběh lásky jednadvacátého století napsat a zohlednit při tom nejen nemožnost spojení, ale také násilnost romantické lásky? A především: kdo by ho měl napsat? Natascha Kampuschová to neudělá, nemůže. Už proto, že knižní průmysl a jeho představitelé jí už všechno předepsali. Ať Natascha Kampuschová napíše cokoli, napsal to už před ní někdo jiný. Někdo jiný píše vždycky rychleji, a nejrychleji píše tehdy, jestliže má zakázáno psát. Zbývá se rozhodnout, jaký před-pis vybrat, jaký před-pis odepsat. Do které kopie propašovat drobné chybičky, ty podvědomé úchylky, které cizí text promění ve vlastní. Milostná literatura faktu neexistuje, zrovna tak jako neexistuje ani milostný příběh. Ten existuje jen jako odhalení. Převypravovat znamená nyní přeříkávat se: kdo by chtěl přepsat dříve napsané, ten už se upsal nesplněným slibům jazyka. Možná – abychom se alespoň dotkli nevysvětlitelného – bude třeba ponechat tento milostný příběh v čistě fantasmatickém prostoru. V topologii strukturální psychoanalýzy, v meziprostoru, který vše otevírá, v němž nelze identifikovat postavy, který já přetváří v druhého a druhého zase v já. Tento podivuhodný milostný román by bylo třeba napsat v tradici Bataillově a Klossowského, v tradici Gombrowiczovy imaginární Pornografie, anebo v tradici machine célibataire, do níž náleží Kafkův Ortel nebo Vrah dívek Brunke od Thomase Brasche. Snad by ale také měl tak trochu navázat na Vladimira Nabokova, coby jakási dekonstruktivistická Lolita jednadvacátého století: Na-ta-ša – špička jazyka se vydává na procházku o třech krocích... Nebo ho snad rovnou od začátku napsat jako film, jako imaginární kotouč po sobě se odvíjejících obrazů. Ne proto, že by se o takovou látku zajímal Hollywood (na to je toho příliš málo), nýbrž protože médium filmu nabízí ideální předpoklady k zprostředkování komplexní psycho-logiky nekonečné touhy (vzpomeňme na mnohovrstevnatost a hluboké zaostření pohledu ve filmech, jako je Loni v Marienbadu Alaina Resnaise nebo Lost Highway Davida Lynche).

Má ale smysl spřádat tyto estetické spekulace? Dost možná žijeme v postpolitické době, kterou už zajímá jen zábavnost události. Dost možná se už i umění a literatura staly stejně postpolitickými, součástí všezahrnujícího zábavního průmyslu, který kritický prvek svých produktů zabalí natolik stylově, aby si ho mohli užít všichni. Kdo dnes jako konzument klade otázky, je pokládán za anachronismus, ba dokonce za psance, někoho, kdo nezná vládnoucí (tržní) zákony nebo je nechce respektovat. Jako by se element of critique přeměnil v element of crime. A přesto: i když už takřka neexistuje poptávka po umění v onom osvícensko-kritickém smyslu, sama idea umění zůstává nedotčena. Její humanistický nárok bude existovat dál a iniciovat díla, která budou odpovídat jeho měřítkům. Umělecká díla, která tím, že dostojí své ideji, dostojí i životu. Nikdo neví, zda Natascha Kampuschová napíše svoji knihu, zda bude mít odvahu vyprávět svůj milostný příběh, který veškeré milostné příběhy zpochybňuje. Tváří v tvář mediálnímu zpravodajství, které v Priklopilově činu odmítá rozpoznat důsledně dotaženou logiku neokonzervativní patriarchálně-fundamentalistické ideologie, by však její text mohl být jedinou šancí, jak přece jen ještě aktivovat ohromný politický potenciál tohoto případu. Nezbytnost literatury, o níž zde byla po celou dobu řeč, se nakonec ukazuje být nezbytností proměny společenského vědomí ve věcech intimity: ideologii lásky nepotřebujeme; potřebujeme vědět, jak eroticky žít.


 



Published 2013-01-09


Original in German
Translation by František Ryčl
First published in Wespennest 145 (2006) (German version); Eurozine (English version); Host 10 (2012) (Czech version)

Contributed by Host
© Rainer Just / Host
© Eurozine
 

Eurozine BLOG

On the Eurozine BLOG, editors and Eurozine contributors comment on current affairs and events. What's behind the headlines in the world of European intellectual journals?
CHeFred
A master of the daily grind

http://www.eurozine.com/blog/
On Sunday 30 November, Turkish publisher Osman Deniztekin died, just a few weeks after having been diagnosed with leukemia. He was 65. In memoriam. [more]

Ben Tendler
Cultures of the Anthropocene

http://www.eurozine.com/blog/
Though the Anthropocene has yet to be officially ratified as a new geological epoch, reflections on cultures of the Anthropocene can hardly be considered premature, writes Ben Tendler. A roundup of recent contributions to the public debate that seek to overcome departmental thinking. [more]

Focal points     click for more

Russia in global dialogue

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/eurocrisis.html
In the two decades after the end of the Cold War, intellectual interaction between Russia and Europe has intensified. It has not, however, prompted a common conversation. The focal point "Russia in global dialogue" seeks to fuel debate on democracy, society and the legacy of empire. [more]

Ukraine in focus

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/publicsphere.html
Ten years after the Orange Revolution, Ukraine is in the throes of yet another major struggle. Eurozine provides commentary on events as they unfold and further articles from the archive providing background to the situation in today's Ukraine. [more]

The ends of democracy

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/democracy.html
At a time when the global pull of democracy has never been stronger, the crisis of democracy has become acute. Eurozine has collected articles that make the problems of democracy so tangible that one starts to wonder if it has a future at all, as well as those that return to the very basis of the principle of democracy. [more]

The EU: Broken or just broke?

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/eurocrisis.html
Brought on by the global economic recession, the eurocrisis has been exacerbated by serious faults built into the monetary union. Contributors discuss whether the EU is not only broke, but also broken -- and if so, whether Europe's leaders are up to the task of fixing it. [more]

Time to Talk     click for more

Time to Talk, a network of European Houses of Debate, has partnered up with Eurozine to launch an online platform. Here you can watch video highlights from all TTT events, anytime, anywhere.
Dessislava Gavrilova, Jo Glanville et al.
The role of literature houses in protecting the space for free expression

http://www.eurozine.com/timetotalk/european-literature-houses-meeting-2014/
This summer, Time to Talk partner Free Word, London hosted a debate on the role that literature houses play in preserving freedom of expression both in Europe and globally. Should everyone get a place on the podium? Also those representing the political extremes? [more]

Support Eurozine     click for more

If you appreciate Eurozine's work and would like to support our contribution to the establishment of a European public sphere, see information about making a donation.

Vacancies at Eurozine     click for more

There are currently no positions available.

Editor's choice     click for more

Felix Stalder
Digital solidarity

http://www.eurozine.com/articles/2014-02-26-stalder-en.html
As the culture and institutions of the Gutenberg Galaxy wane, Felix Stalder looks to commons, assemblies, swarms and weak networks as a basis for remaking society in a more inclusive and diverse way. The aim being to expand autonomy and solidarity at the same time. [more]

Literature     click for more

Olga Tokarczuk
A finger pointing at the moon

http://www.eurozine.com/articles/2014-01-16-tokarczuk-en.html
Our language is our literary destiny, writes Olga Tokarczuk. And "minority" languages provide a special kind of sanctuary too, inaccessible to the rest of the world. But, there again, language is at its most powerful when it reaches beyond itself and starts to create an alternative world. [more]

Piotr Kiezun, Jaroslaw Kuisz
Literary perspectives special: Witold Gombrowicz

http://www.eurozine.com/articles/2013-08-16-kuisz-en.html
The recent publication of the private diary of Witold Gombrowicz provides unparalleled insight into the life of one of Poland's great twentieth-century novelists and dramatists. But this is not literature. Instead: here he is, completely naked. [more]

Literary perspectives
The re-transnationalization of literary criticism

http://www.eurozine.com/comp/literaryperspectives.html
Eurozine's series of essays aims to provide an overview of diverse literary landscapes in Europe. Covered so far: Croatia, Sweden, Austria, Estonia, Ukraine, Northern Ireland, Slovenia, the Netherlands and Hungary. [more]

Debate series     click for more

Europe talks to Europe

http://www.eurozine.com/comp/europetalkstoeurope.html
Nationalism in Belgium might be different from nationalism in Ukraine, but if we want to understand the current European crisis and how to overcome it we need to take both into account. The debate series "Europe talks to Europe" is an attempt to turn European intellectual debate into a two-way street. [more]

Conferences     click for more

Eurozine emerged from an informal network dating back to 1983. Since then, European cultural magazines have met annually in European cities to exchange ideas and experiences. Around 100 journals from almost every European country are now regularly involved in these meetings.
Law and Border. House Search in Fortress Europe
The 26th European Meeting of Cultural Journals
Conversano, 3-6 October 2014

http://www.eurozine.com/comp/conversano2014.html
Eurozine's 2014 conference in southern Italy, not far from Lampedusa, addressed both EU refugee and immigration policies and intellectual partnerships across the Mediterranean. Speakers included Italian investigative journalist Fabrizio Gatti and Moroccan feminist and Nobel Peace Prize nominee Rita El Khayat. [more]

Multimedia     click for more

http://www.eurozine.com/comp/multimedia.html
Multimedia section including videos of past Eurozine conferences in Vilnius (2009) and Sibiu (2007). [more]


powered by publick.net