Byla jsem největším příznivcem knižní branže. V mém dětství vládl nedostatek knih – do městské knihovny se dalo dostat jedině autem, vozili mě tam každé dva týdny, z pedagogických důvodů jsem si nesměla půjčit víc než čtrnáct knih. Později jsem si už nechtěla půjčovat, raději jsem nakupovala a nakupovala jsem hodně. Když jsem si to mohla dovolit, sáhla jsem po bibliofilském vydání. Ty časy jsou už pryč, navždy pryč a už se nevrátí. Nevšimla jsem si toho hned, byl to postupný proces.

Když mi bylo třiadvacet, objevil se internet. Přestala jsem kupovat papírové noviny, ale na mém vztahu ke knihám se změnilo jen málo. Několik let jsem pracovala na vedlejší úvazek v jednom knihkupectví, kde jsem dostávala zaměstnanecký rabat. Své příjmy jsem jako nějaký feťácký dealer utrácela zase za knihy. Tato fáze skončila roku 1998, do Německa přišel Amazon a od té doby jsem už nevstoupila do knihkupectví, kromě několika obchodů na nádražích a na letištích.

Dlouhou dobu jsem dál kupovala všechno, co mi připadalo zajímavé, ale poličky mé knihovny se čím dál víc plnily nepřečtenými tituly. Kdybych se tenkrát zúčastnila nějakého průzkumu trhu, do dotazníku bych ve svém čtenářském počínání neuvedla žádné velké změny. Stejně jako knižní branže jsem svůj vztah ke čtení knih pro zjednodušení měřila objemem nákupu. Teprve když jsem použila jednu z mnoha virtuálních knihovniček, kam čtenáři zaznamenávají, co si chtějí přečíst, co právě čtou nebo dočetli, nedal se už propastný rozpor mezi mým nakupováním a čtením zastřít: za měsíc jsem dočetla do konce sotva tři knihy.

Můj zájem o fyzické vlastnění knih už delší dobu polevoval.Vzpomínky na časy nedostatku jsem překonala a už jsem se nepotřebovala ve svém knižním bohatství koupat, jako si strýček Skrblík nechává pleš skrápět deštěm tolárků. Současně se přihlásily stinné stránky vlastnění knih. Obsesivní nakupovači knih dříve či později stanou před volbou, jestli se přestěhovat do většího bytu, nebo přehodnotit svůj vztah k vlastnění knih. Rozhodla jsem se nestěhovat, své knihy jsem dala na "Berliner Büchertisch" – napřed ty neoblíbené, potom ty ze středního pole, nakonec i poklady. Kde jsem dřív po způsobu Nicka Hornbyho řadila a přeřazovala, chybí dnes jakýkoli systém. V knihovně nic nenajdu, ani tam dnes už nic nehledám. Co chci citovat, vyhledávám na síti, dokonce i když dotyčnou knížku ještě vlastním a nachází se v knihovně jen pár kroků ode mě.

Spisovatel Cory Doctorow napsal roku 2006 v časopisu Forbes: "Lidé většinou nejsou čtenáři a ani nikdy nebudou – ale kdo je čtenář, zůstane jím navždy, tito lidé lpí na potištěném papíru jako fetišisté." Dost možná čtenáři zůstanou čtenáři, konečně i já stejně jako před dvaceti lety trávím většinu dne s texty. Ale papír coby materiál stejně jako knižní forma pro mě už dávno ztratily svou přitažlivost. A jestliže jsem zájem o knihu ztratila já, pak to může potkat každého.

Spekulace o budoucnosti knihy, zabývající se jen přechodem z analogické na digitální konzumaci, nedosahují proto daleko. Stanoviska z knižní branže hovoří o e-knihách jako o doplňkovém zprostředkovateli stejných obsahů jako dosud, jež by měly být kupovány a konzumovány stejným způsobem, ze stejných důvodů a ve stejných situacích. Skutečným tématem by ale měly být změny čtenářských návyků, důvody nákupu knih, sociální význam četby a vlastnění knih. To, že se v roce 2010 v Německu pomalu rozbíhá obchod s e-knihami, je jen jedním aspektem už déle probíhajícího převratu, který se zdaleka netýká pouhého papíru.

Z některých precedentů lze rozpoznat, že argumenty jako příjemná vůně nových knih nebo písek, který se po dovolené sype ze stránek, dlouhodobě oslovují jen malou vrstvu nakupujících. Jak čtenáři, tak klienti reklamy v novinách a časopisech lpí na obvyklých obsazích v obvyklé zprostředkovací formě méně, než se předpokládá. V hudebním průmyslu se ukázalo, že touha zákazníka po obalu desky jakožto umělecké formě, po celých albech, nekomprimovaných dataformátech, po osobních doporučeních, "teplém zvuku" z vinylu nebo po fyzickém vlastnění cédéček není tak výrazná, jak se předpokládalo. Ani knižní branže nežije v první řadě z touhy čtenáře po haptickém požitku z papíru, z potřeby specifické formy "knihy", ani z přání zákazníka knihy vůbec číst. Pokud si to nakladatelé, autoři, knihkupci a oborové svazy uvědomují, dávají to přinejmenším na veřejnosti málo najevo.

V debatě o budoucnosti knihy se objevují maximálně dva důvody pro nakupování knih: potřeba zábavy a informace. Ale knihy plní víc než jednu funkci, a to nejen proto, že cestovní průvodce slouží jiným účelům než román. Častokrát jde s koupí ruku v ruce iluze, že si s papírem současně přisvojujeme i obsah; koupě knihy bývá vnímána jako úplná náhrada četby. Knihy slouží jako dar, zdobí byt, propůjčují statut, napomáhají budování identity, jsou pořizovány ze zlozvyku, ze sběratelské vášně, pro radost z nakupování, nebo že se chce čtenář cítit blíž autorovi. Všechny tyto funkce reagují na změny rámcových podmínek různě.

Jakmile čtení nutně nevyžaduje fyzické médium – a to se děje už řadu let -, stává se vlastnění knih stále méně zajímavým. Pokud osobní knihovna úplně neodráží, co její majitel všechno přečetl, protože velká část jeho četby mohla probíhat také v mimopapírové formě, klesá její atraktivita coby součásti bytového zařízení. Krom jiného právě proto nikdy nebylo příliš rozšířenou praxí soukromé hromadění filmů a jejich vystavování na odiv. Vlastnění filmů ve větším rozsahu bylo a je záležitostí specialistů. V dohledné době jí opět bude i vlastnění knih.

Jako podnět k provedení takové změny v zařízení interiéru stačí, když poleví zájem těch druhých o vlastnění knih. Ekologickou niku sebeprezentace prostřednictvím osobní knihovny zaplní sebeprezentace na internetu, jež nabízí mnohem jemnější diferenciaci při menších nákladech. To se týká jak vymezování se vůči druhým, tak i potvrzování vlastní identity. "Ve věku od dvaceti do osmadvaceti let jsem byl velmi hrdý na své knihy," píše můj spoluautor Aleks Scholz, "tenkrát jsem ještě neměl doma internet. Častokrát jsem před nimi večer postával, chodil kolem nich a líbily se mi. Potom jsem některou vytáhl a četl si v ní, vybíral jsem si podle momentální chuti. Ty knihy byly prodloužením mé osobnosti, přispívaly k tomu, abych byl, čím jsem chtěl být. Nakupoval jsem je v podstatě proto, že jsem chtěl být tím, kdo ty knihy vlastní. Od svého přestěhování do Kanady už u sebe nemám ani jednu knihu. Nikdy jsem je nepostrádal."

Také moje knihovna v průběhu posledních deseti let pozbyla funkce prodloužení a konkrétního ztělesnění mé osobnosti. Jakmile je nimbus pryč, zůstává jen několik kubíků celulózy. Knihovna se tedy dostává do ostřelování na více frontách. Jednoho dne se na ni bude nahlížet jako dnes na vinylovou diskotéku pokrývající celou stěnu: tedy jako na excentrický, poněkud do minulosti zaměřený a při stěhování problematický bytový doplněk.

Může trvat ještě pár let, než tento vývoj dospěje na masovou základnu, ale první knihy už opouštějí potápějící se knihovnu. Provozovatelé jednoho z londýnských antikvariátů si v březnu stěžovali ve svém blogu bookride.com: "Už několik let převažuje nabídka nad poptávkou a v roce 2010 se rozrostla v úplnou knižní potopu." Dokonce ani knihy, kterých se jejich majitelé chtěli zbavit zadarmo, nebyly už přijímány. "Někdy se ptám, co se stává s knihami, které odmítáme, a dělám si starosti, že co nevidět i všechny dobročinné akce, bleší trhy a vetešnictví budou plné a knihy se stanou stejně neprodejnými jako staré videokazety. Možná přesnější by bylo srovnání s přechodem od LP k CD; každopádně tenkrát byly odmítány obrovské sbírky gramofonových desek."

Stejně málo samozřejmá je i touha vlastnit digitální knihy. V nabídce iTunes má uživatel na výběr mezi koupí a výpůjčkou, přičemž výhodnější výpůjčka znamená, že kniha po třiceti dnech z uživatelova počítače zmizí. Pokud jde o otázku, jestli by také čtenáři digitálních textů nestačilo přechodné přístupové právo, uvádějí stoupenci vlastnění knih argument jistoty: Jako fyzický vlastník knihy nebo souboru bez omezení DRM jsem zabezpečen před insolvencí dodavatelů a před stornovacími akcemi, jako byla ta z roku 2009, kdy Amazon zpětným zásahem vymazal zaplacené knihy z kindlů svých zákazníků. U Projektu Gutenberg, jak to svého času komentovala občanskoprávní organizace Electronic Frontier Foundation, se dají stahovat knihy, které se jako ten skvostný kočár v Popelce o půlnoci nepromění v "dýni taženou spřežením myší". Navzdory půvabu metafory s dýní tento argument přetrvává pro nepřehlédnutelnou cílovou skupinu, jež nakupuje nouzové energetické generátory a své peníze neukládá do banky.

Ovšem nejen zvyk nakupovat a vlastnit knihy, nýbrž také čtenářské praktiky se v důsledku digitalizace mění. Při čtení na veřejnosti přestává hrát roli úvaha, jestli si neudělám ostudu titulem jako Muži jsou jiní. Auta taky, pokud vnější svět vidí jen moji čtečku. Toto platí i pro chování čtenářů, jaké popsal roku 2001 Wolfgang Herrndorf v časopisu Der Rabe: "Právě zde ve východním Berlíně se čtení po hospodách nepříjemně rozšířilo. Viděl jsem už lidi, kteří při svíčce a strašném rámusu tři hodiny předstírali četbu Adorna." Možná že se – opět paralelně s filmem – prosadí konzumní návyky, jež budou brát méně než dosud ohled na oficiální kánon, protože čtenáři nebudou vystaveni pohledům veřejnosti.

Další aspekt, který pozbývá na samozřejmosti, je nezávisle na analogickém či digitálním substrátu knihy dlouhý textový formát. Sotva se mi už podaří dočíst do konce nějakou naučnou knihu. Protože se stále ještě stává, že knihy čtu se stejným soustředěním a nadšením jako dřív, nekloním se k názoru Nicholase Carra, že internet změkčil můj mozek. Jsem jen netrpělivější a tato netrpělivost má různé důvody. Především se vlivem internetu snížila má tolerance vycpávek v textech. Protože kniha musí mít jistou minimální délku, v knize se vycpávky používají víc než v textu online. Množství myšlenek v běžné naučné knize podle mého odpovídá zhruba třem až deseti blogovým příspěvkům, a že autor za knihu dostává peníze, ale za blogové příspěvky ne, mě přesvědčuje jakožto autora, ne však jakožto čtenáře, jehož den má pouze čtyřiadvacet hodin.

U textů online platí doporučení "Do what you do best and link to the rest", zatímco autoři naučných knížek plní spoustu stran rekapitulacemi jiných textů, na nichž stavějí svoji vlastní argumentaci. Naučné texty se častokrát obšírně pokoušejí poskytnout něco, co mnohem lépe dokáže fotografie, grafika, animace nebo video. Pro aktuální témata se knižní formát příliš nehodí kvůli dlouhým výrobním lhůtám, což platí o to víc, že se kvůli odpadajícím nákladům na uskladnění u digitálních textů více než dosud vyplatí už při psaní vsadit na delší "shelf life".

Internet sice pytlačí v knižním revíru, za oběť mu přitom ale padají hlavně ti kulhající příslušníci stáda. Navíc na síti vznikly nové textové formáty, pro něž neexistují komerční publikační možnosti: extrémně obsáhlé projekty, ale také texty, jež jsou pro časopisy příliš dlouhé a na knihy příliš krátké. Blogy umožňují nelineárně, po celý rok, krok za krokem prohlubovat jisté téma. Tváří v tvář této formátové konkurenci je forma knihy snadno zpochybnitelná.

Zatímco některé přístupy mizí, objevují se nové možnosti. Digitální texty krom jiného zaplní jisté mezery ve zkoumání čtenářského chování. Narozdíl například od CD, jehož obsah většina kupujících ve chvíli placení už zná, knihy se dosud kupovaly na základě principu zajíce v pytli. Hlavním hlediskem oboru jsou proto pro nedostatek alternativ čísla prodeje. Jestli čtenář koupenou knihu opravdu četl a jak byl s koupí spokojen, to jsou neznámé veličiny.

Momentálně ještě jsou světy průměrných nakupovatelů knih a recenzentů Amazonu od sebe navzájem příliš vzdálené na to, abychom mohli na základě hodnocení knih na stránkách Amazonu usuzovat na všeobecnou spokojenost nakupujících. V amazonském žebříčku kindlových bestselerů se každopádně ukazuje, že umístění ve stovce nejprodávanějších knih může jít ruku v ruce s překvapivě špatným průměrným hodnocením. Titul Jonathana Franzena Freedom tam měl v říjnu 2010 tři z pěti hvězdiček, Fall of Giants od Kena Folletta to dotáhl na pouhé dvě hvězdičky, v obojím případě při vysokém, trojmístném počtu hodnocení. Jakmile se však skupiny zákazníků a hodnotitelů knih demograficky více překryjí a navíc nakupující dostanou možnost vyjádřit míru své spokojenosti i bez recenze, dozvíme se o reálné spokojenosti či nespokojenosti zákazníků víc.

Podobně se to má i se souvislostí mezi nakupováním a čtením. Amazon už nyní nabízí ke všem kindlovým a mnohým papírovým vydáním jednu kapitolu jako ukázku; někteří poskytovatelé experimentují se systémem "pay by chapter". Protože zřejmě nemalý počet všech zakoupených knih není nikdy dočten až do konce, z hlediska uživatele je nasnadě, že chce platit jen za to, co skutečně přečte – zvlášť když odpadne ozdobný efekt nečtených knih v knihovně. U televizních seriálů nabízí iTunes Store úspěšně obě možnosti: kdo si není zcela jistý, že mu entuziasmus vydrží pro celý seriál, může za skoro stejnou cenu postupně získat všechny jednotlivé díly. V nepříliš vzdálené budoucnosti bude poprvé možno měřit, co čtenáři vlastně čtou, a nejen co kupují. Zřejmě se zjistí, že existují knihy "buy only", které v podstatě nikdo nečte, a že do této kategorie patří životopisy politiků, vydání klasiků a knihy televizních prominentů.

Dá se namítnout, že měření sledovanosti v televizi dosud příliš neprospělo zvýšení kvality. Že autoři budou psát první kapitolu jinak než dodnes a dost možná je to bude lákat, aby každou následující kapitolu opatřili "cliffhangerem". Na druhou stranu mnohé z toho, co dnes patří k literárnímu kánonu, vycházelo původně také na pokračování. A knize nijak neprospívá, když se zcela oficiálně interpretuje jako objekt nákupu, k obdarování či sebeprezentaci, a jen mimochodem jako médium zábavy.

Co se ovšem bude dále vymykat zkoumání, je otázka, jestli skutečně (pozor, zjištěno statisticky) devět z deseti darovaných knih zůstává nečteno. V současnosti je dvacet pět procent všech prodaných knih pořízeno jako dar. Nedostatečné možnosti označitelnosti, zabalitelnosti a dárkovitosti e-knih mohou pravděpodobně vést k tomu, že se právě těchto dvacet pět procent ještě udrží v tisku, tím spíš, jestli se knižní obchod jednou dopracuje k tomu, že bude nabízet balíčky kombinující papírovou i digitální verzi. Tištěná kniha by pak měla funkci srovnatelnou s peněžními stromečky a jinými aranžovanými výtvory z bankovek, které jsou oblíbené při svatbách, protože peněžní dary zbavují jejich přílišné abstraktnosti.

Avšak nejen způsoby a praktiky podání se mění, nýbrž i texty samy, jak v procesu svého vzniku, tak i v tom, jak se jeví na rozhraní vystaveném čtenáři. Rozdíl mezi "internetem" a "knihou" není vytesán do kamene. Jednou z mnoha možných inovací je sociální čtení. Z funkcí kindlu, které umožňují podívat se na místa, která si jiní čtenáři označili, se vyvinou další, které umožní sdílené čtení a komentování knih. Kde se dnes nabídka omezuje na poznámky autora, překladatele nebo vydavatele, by mohli sami čtenáři dodat své korektury, komentáře a doplňky a předložit je druhým čtenářům k nahlédnutí. (Pokud byste na tomto místě rádi poznamenali, že nemáte náladu na komentáře sprosté lůzy, jaké znáte z online vydání novin, pak zvažte, že tento problém by se dal vyřešit filtrem: potřebujeme nastavitelné možnosti jako "pouze příspěvky mých přátel", "všechny komentáře Stephena Frye" nebo "pouze příspěvky ohodnocené pěti hvězdičkami".)

Michel Chaouli popsal podobně roku 2009 v Merkuru (č. 721) svou touhu po "literárním ekvalizéru", kterým by se krom jiného dala regulovat nadbytečná adjektiva a zestručnit popisy. Hovoří o poznatku, "že to, co považujeme za specifické znaky literatury, jsou ve skutečnosti znaky specifického média knihtisku". Stejně jako výše zmíněný postup "pay by chapter" nabízí rozšíření konceptu knižního formátu a krom toho i naději na vyřešení problému regulace cen.

Krátká odbočka k regulaci cen: oficiálně slouží jako záruka plošného zajištění co možná největší diversifikace knižního trhu. V souvislosti s kdykoli a kdekoli dosažitelnými e-knihami je tento koncept za prvé nesmyslný, za druhé stávající knižní trh nezachrání. Jedno srovnání z hudební branže: v osmdesátých letech bylo v Německu přes dvacet tisíc prodejen s hudbou, z nichž dnes ještě existuje sotva deset procent. I kdyby se dalo cestovat zpět v čase, abychom vyžehlili strategické chyby hudebního průmyslu, tyto obchody by se zachránit nedaly. Současný knižní trh čeká stejný vývoj ze stejných důvodů a regulace cen knih na tom změní jen málo. Současně brání regulace cen vývoji trhu s e-knihami, jak i zástupci tohoto oboru ochotně připouštějí. Že ceny německých e-knih musejí podle dohody mezi nakladateli zůstat na úrovni nejlevnějších tištěných vydání (u novinek to odpovídá plné ceně vázaného výtisku), je pro čtenáře stěží přijatelné.

Když se však kniha oprostí od své obvyklé formy, oslabí se také omezení regulací knižních cen. Příkladem vynětí z cenové regulace je totiž jak distribuce jednotlivých knižních kapitol, tak i "online užívání obsahů převedených do sítě". To není pouze teoretická možnost; platforma odborné literatury paperc.de na tomto principu funguje už od roku 2008. PaperC (zkratka pro "pay per copy") nabízí bez přihlížení k regulaci knižních cen čtenářům přístup k několika tisícům aktuálních odborných titulů a spolupracuje s více než padesáti nakladatelstvími. Placené jsou pouze přídavné funkce jako tisk, kopírování nebo komentování textů.

Svět (nebo alespoň ta část světa, která se zabývá texty) se těmito změnami ani nezlepší, ani nezhorší. Mnohé věci se zjednoduší, jiné zase zkomplikují, obchodní modely budou vznikat a zanikat a spousta se toho odehraje v samotných lidech. Moje pozice čtenářky se v každém ohledu zlepší, zatímco moje profesní budoucnost coby autorky finančně závislé na tiskové branži je nejistá. Když mluvím o těchto změnách s příslušníky knižního obchodu, setkávám se v podstatě s trojí reakcí: "To se nikdy nestane", "To se ještě dlouho nestane" a "To je fuk, do té doby budu v důchodu". Ale náklonnost k textu, zájem o osud knihy neznamená jen, že si rádi čicháme k novému vydání. Kdo před změnami zavírá oči, strká si prsty do uší a křičí "lalala", ten je horším přítelem knihy než já se svými prázdnými regály.

Published 2011-04-27