Literární kritika v užším, evropském smyslu slova – tedy texty analyzující nově vyšlé knihy – je dnes velmi národní záležitostí. Téměř všechny knihy recenzované v denících, týdenících a literárních časopisech vyšly ve stejné zemi, kde byla publikována i příslušná recenze. Jednotlivé recenze nebo obecné přehledy dosud nepřeložených knih, jež vyšly v jiných částech světa, jsou nesmírně vzácné.

Nebylo tomu tak vždy. Ještě před nedlouhou dobou noviny a časopisy pravidelně referovaly a diskutovaly o soudobé literatuře publikované mimo jejich domácí scénu. Mnohá periodika si dokonce vydržovala vlastní "literární korespondenty" usazené v Paříži, Římě a Madridu (anebo také v New Yorku, Moskvě a Berlíně). Důraz se pochopitelně kladl spíše na "větší" literatury, tedy francouzskou, německou, španělskou, italskou a anglickou, ale aspoň jakási snaha rozšiřovat obzory vzdělaného publika zde byla znát.

V jistých dobách a na jistých místech byla diskuse o zahraničních literaturách skutečně tak živá a rozsáhlá, že dokonce působila potíže nakladatelskému podnikání. V roce 1953 si Ake Runnquist, redaktor časopisu BLM, jednoho z nejvlivnějších švédských literárních periodik, stěžoval, že deníky píší příliš mnoho a příliš brzy o knihách v cizích jazycích. Mnoho knih je recenzováno téměř současně s tím, jak vycházejí v původním jazyce, napsal Runnquist. Nevýhodou této pohotovosti však podle něj byla skutečnost, že když tyto knihy vyšly v překladu, veřejná diskuse o nich už pominula a neprodávaly se tak dobře, jak by se prodávat mohly nebo měly.

O dva roky později Runnquist svůj nářek zopakoval, ale současně s jistým uspokojením konstatoval, že některé větší noviny si uvědomily svoji zodpovědnost a významné zahraniční tituly nyní recenzují dvakrát: při prvním vydání v původním jazyce a potom znovu při publikaci překladu.

Dnes se tento přístup omezuje téměř výhradně na občasná tematická čísla nebo tematické bloky literárních časopisů. A dokonce ani v tomto malém segmentu nakladatelské praxe není situace zdaleka uspokojivá. Kontinuita neexistuje a vychází-li tematické číslo (obvykle pokrývající padesát až sto let literární historie zvolené země), klade se důraz především na literární texty. Je-li tam vůbec nějaká literární kritika, obvykle se soustředí na jednoho konkrétního autora. Články snažící se poskytnout obecný obraz současné tvorby jsou vzácností.

Ne všude je ovšem situace tak zlá. Například v Německu lze dokonce i na kulturních stránkách hlavních deníků občas najít fundované recenze nebo alespoň komentáře nově vydaných knih například z Polska, Ukrajiny nebo Ruska. Občas. Ve většině ostatních evropských zemí nenajdeme zhola nic.

Tento vývoj má své příčiny: všeobecný úpadek literatury coby instituce, změny v nakladatelském byznysu, a paradoxně i "globalizaci". Avšak bez ohledu na to, jaký důvod se rozhodneme zdůraznit, závěr bude vždy stejný: je nezbytně nutné dosáhnout opětovného zmezinárodnění literární kritiky v teoretickém i praktickém smyslu.

Situace, na niž si redaktor Ake Runnquist v roce 1955 stěžoval, nám o pouhých padesát let později připadne takřka antediluviální. Který současný nakladatel by nechtěl řešit problémy, jež Runnquist popisuje? Jeho interpretace jevu, který vnímal jako základní dilema – totiž že v době, kdy konečně vyšel překlad, veřejná diskuse o zahraničních literárních dílech už dávno pominula –, je možná poněkud přecitlivělá, ale velmi dobře ilustruje význam kontextualizace a zprostředkování pro cestu díla z jedné literatury do druhé.

Kritická a veřejná diskuse o zahraniční literární produkci v novinách a časopisech sloužila tradičně jako zdroj informací a vodítko nejen pro širokou čtenářskou obec, ale také pro "lidi z branže", pro nakladatele a autory. Jestliže tato diskuse zmizí nebo ztratí perspektivu a stane se jednostrannou, má to dopad na instituci literatury jako celek.

Abychom pokračovali se švédským příkladem: Národní bibliografie Královské knihovny z roku 2004 říká, že zhruba 75 procent všech literárních děl přeložených do švédštiny bylo přeloženo z angličtiny (dále je to sedm procent z norštiny, 3,6 z francouzštiny, dvě z němčiny a dánštiny, 1,2 z ruštiny a všechny ostatní literatury po jednom procentu nebo i méně). A tento trend se netýká jen Švédska – statistiky vypadají do značné míry stejně ve většině evropských zemí. Obvykle v reakci na taková čísla ukážeme prstem na nakladatele a veškerou vinu svalíme na lhostejné nebo nenápadité ekonomy, kteří převzali oblast, jež byla kdysi baštou kosmopolitismu a zárukou volného proudění slov a myšlenek. To je však přinejlepším jen část pravdy. Stejnou zodpovědnost za současnou situaci nese i literární kritika, jež ztratila svůj výhled – a ztratila také media, v nichž mohla tento výhled prezentovat. Ve chvíli, kdy nakladatelé více než kdy jindy v minulosti potřebují veškerou sílu kritiků, jež by jim pomohla prorazit, v době, kdy by kritikova chvála i polemika, jeho vodítka i vnímavost skutečně mohly něco změnit – v tomto kritickém okamžiku nejsou kritikové schopni reagovat na poptávku.

Časopis BLM, v němž Ake Runnquist truchlil nad osudem překladů, zanikl v roce 2004, dlouho poté, co se vzdal ambice prezentovat přehled evropských literatur. A zájem a pohotovost, jež Runnquist přisuzoval deníkům, byly nahrazeny právě opačným přístupem. Kulturní stránky jinak ambiciózních novin podle všeho definují zahraniční literatury psané jiným jazykem, než je angličtina, jako a priori "exkluzivní", a tudíž sotva stojící za pozornost.

Dnes jsme však díky vzniku nových žánrů a medií svědky situace, kdy se zahraniční literatury opět stávají předmětem diskuse. Pěkným příkladem ve švédském kontextu je webová stránka www.salongen.de, jež sice sídlí částečně v Německu, ale vychází ve švédštině. Je založena na úzkých vztazích německé kulturní sféry s východoevropskými literaturami a dává švédským čtenářům možnost uvědomit si, jak mnoho z evropského estetického diskursu jim v minulosti uniklo. Individuální nadšení, jímž se tato nová literární fóra vyznačují, však není zcela bez problémů: jejich přístup je často spíše nekriticky souhlasný než průzkumně kritický, spíše hájí, než aby analyzoval, vytváří spíše seznamy než kontext. Navíc tyto neformální a často brzy zanikající prostory literárního a semikritického diskursu zapadají do všeobecné tendence, v jejímž důsledku se dříve všem společná veřejná sféra drobí do menších, vzájemně od sebe izolovaných komunit.

Jedním z největších nepřátel často diskutovaného "volného přenosu literárních myšlenek" (jenž je však spíše možností než realitou) zůstává nadále a ve stále větší míře nezájem širší literární veřejné sféry o cokoli cizího. Nejlepším lékem na tuto nemoc by bylo opětovné zmezinárodnění literární kritiky.

Published 2008-12-17

Original in English
Translation by Marek Sečkař
Contributed by Host
© Eurozine