Latest Articles


15.09.2014
Fabrizio Gatti

Passing the buck

The Lampedusa shipwreck of 11 October 2013

At least 268 refugees drowned in the Lampedusa shipwreck on 11 October 2013. A month later, Fabrizio Gatti established that the tragedy could have been avoided, had the vessels in the vicinity with resources to support every victim been allowed to respond according to common sense. [ more ]

12.09.2014
Anton Shekhovtsov

Putin's brain?

10.09.2014
Boris Dubin

Underneath Putin's ratings

08.09.2014
Alessandro Leogrande

Two or three things about Albania

05.09.2014
Nikolay Koposov

Back to Yalta?

New Issues


Eurozine Review


03.09.2014
Eurozine Review

Was Crimea a preliminary exercise?

"New Humanist" laments the loss of two of cultural studies' greats in one year; "Mittelweg 36" discusses Russia's annexation of Crimea; in "Kultura Liberalna", Martha Nussbaum and Alain Finkielkraut debate liberalism and the French burqa ban; "Esprit" gauges the pull of jihad in the new world disorder; "Merkur" says the journal is the medium par excellence to convey the message; "Passage" is on the money in literature; in "Ny Tid" Danish poetry-star Yahya Hassan explains why he hates the concept "migrant literature"; and "Dialogi" assesses the feasibility of utopia, 498 years after Thomas More's famous text.

06.08.2014
Eurozine Review

What are you doing here?

23.07.2014
Eurozine Review

The world's echo system

09.07.2014
Eurozine Review

Courage of thought vs technocracy

25.06.2014
Eurozine Review

Every camera a surveillance camera



http://www.eurozine.com/articles/2011-05-02-newsitem-en.html
http://mitpress.mit.edu/0262025248
http://www.eurozine.com/about/who-we-are/contact.html
http://www.eurozine.com/articles/2009-12-02-newsitem-en.html

My Eurozine


If you want to be kept up to date, you can subscribe to Eurozine's rss-newsfeed or our Newsletter.

Articles
Share |


Tíživá předehra k chaosu

Prvky literárního antiamerikanismu v meziválečném období


V posledních desetiletích se výzkum v oblasti humanitních věd hodně zaměřoval na odhalování inventáře šovinistických diskursů, který hraje v evropské historii i kultuře tak podstatnou roli. Výchozími oblastmi byly přirozeně antisemitismus a biologický rasismus a později se záběr několikrát rozšířil i na šovinistický nacionalismus a diskriminaci založenou na pohlaví, sexuální orientaci, náboženství a etnické příslušnosti. Tato práce bolestivě vyjevila, že evropská kultura v sobě obsahuje nenávistné jádro a trvalou potřebu vymezovat svou identitu trváním na vlastních odlišnostech ve vztahu ke skutečných či imaginárním "těm druhým". Tento vhled, jakkoli nevedl výlučně k pocitům viny, posloužil jako výchozí bod kulturního sebepřehodnocení, jehož podstatou bylo a je vyvážit nenávist empatií a tolerancí jako ústředními kulturními hodnotami. Že bylo toto sebepřehodnocení úspěšné i za zdmi univerzit, je zřejmé nejen z případů, v nichž jeho závěry dostaly podobu právních ustanovení, ale také – a obzvlášť – z míry diskreditace zmiňovaného šovinismu ve veřejné oblasti.

Navzdory těmto prvotním cílům však humanitní vědy už tradičně berou malý zřetel na jiný, stejně legitimní výhonek evropského šovinismu: tradici v opovrhování Spojenými státy a Američany. Antiamerikanismus, jak se tomuto jevu říká, existoval již před válkou o americkou nezávislost. Od té doby se dožil značného rozšíření, nejdříve v Evropě, později ve zbytku světa a pravidelně dosahuje udivující intenzity. Co do funkce sehrál klíčovou roli v zakládání evropského kulturního sebevnímání. Tím, že nepřetržitě zobrazuje Spojené státy jako protipól Evropy, umožnil Evropanům odložit jejich vlastní rozdíly a historicky podmíněné nepřátelství a místo toho jim nabídl vizi společné evropské identity – avšak jen za cenu nahrazení tradičního nacionalismu potenciálně stejně šovinistickým "kontinentalismem". Navzdory své kulturní význačnosti zůstává antiamerikanismus posledním velkým evropským šovinistickým diskursem, který nebyl podroben rozsáhlému studiu a zdiskreditován v očích široké veřejnosti. Přehlédneme-li hrst průkopnických studií, zjistíme, že rozsáhlejší literatura k tomuto tématu se začíná objevovat teprve v posledních letech, ze zřejmých důvodů zvláště po 11. září 2001. Tato literatura zatím poskytla předběžnou definici konceptu antiamerikanismu a přehled jeho hlavních historických forem. Přesto zde pro budoucí výzkumy zbývá ještě mnoho práce v rozvíjení a faktickém vymezování jeho počátků. Z tohoto pohledu musí být literární historie antiamerikanismu teprve napsána. Přítomný esej nabízí k takové historii antiamerikanismu skromný příspěvek. Období, jímž se budeme zabývat, jsou meziválečná léta, která jsou neoddiskutovatelně jedním z kulminačních bodů v historii evropské nenávisti vůči Americe, nejen co se týče její intenzity, ale také pokud jde o to, co můžeme nazvat její diskursivní vynalézavostí.

Strojová civilizace

Jednou z hlavních vlastností antiamerického diskursu v meziválečném období je posedlost novými racionálními formami výroby, které způsobily revoluci v americkém výrobním průmyslu počátku dvacátého století a postupně získaly pevné zázemí také v Evropě. Dvě jména jsou v tomto vývoji zvláště důležitá: Frederick W. Taylor, vynálezce vědeckého řízení, tj. průmyslového výrobního systému, který má za cíl optimalizovat produktivitu rozdělením pracovních cyklů do segmentů, jež mohou být časovány jednotlivě; a Henry Ford, který dovedl k dokonalosti výrobní linku ve svých automobilkách v Detroitu. Stojí za zdůraznění, že průmyslové inovace tohoto druhu byly díky dramatickému zvýšení produkce jednou z hnacích sil ekonomického rozkvětu ve Spojených státech desátých a dvacátých let a že Taylorova a Fordova průmyslová filozofie přispěla k vytvoření dosud nebývalého bohatství, které bylo ku prospěchu nejen kapitalistům, ale také dělníkům. Fordova oslavovaná minimální mzda pěti dolarů na den v pětidenním, čtyřicetihodinovém pracovním týdnu byla sice příliš vysoká na to, aby představovala reprezentativní standard, ale je nesporné, že pracovníci v americkém průmyslu byli na svou dobu rozhodně dobře placeni a mohli si udržovat životní úroveň dalece převyšující tu, v níž žily jim odpovídající vrstvy v Evropě. Lidé z těchto vrstev stále ještě měli důvod o Americe snít a mnozí tento sen také naplnili zakoupením jednosměrné jízdenky do Nového světa.

Evropští intelektuálové a spisovatelé neshledávali americkou prosperitu zdaleka tak lákavou. Nebyla obdivována, spíše sloužila jako zdroj závistivého opovržení vulgárním konzumním stylem ve Spojených státech, kde si lidé jednoduše začali kupovat nové věci, místo aby opravovali ty staré, a kde všudypřítomná reklama, která zjizvila městskou krajinu a znevážila tisk, vábila lidi k utrácení za zbytečnosti. Přesto fakt, že moderní průmysl vedl k neomezenému konzumu, nebyl tím nejhorším, protože konzum byl jen přirozeným pokračováním materialismu, který romantikové o století dříve identifikovali jako převládající prvek amerického národního charakteru. Daleko více znepokojující bylo to, že strojová výroba a nadšení technologiemi hrozilo zničit vše, z čeho se skládala skutečná hodnota lidského života: kulturu, individualitu, duši. Americká strojová civilizace nahradila kvalitu kvantitou, soucítění kalkulem, osobitost standardizací. V očích převážně konzervativních kritiků Spojených států převzaly stroje moc jako pánové tvorstva a člověka redukovaly na otroka, který se začínal stále více podobat svým mechanickým pánům. Slovy Kate Lesliové, hrdinky románu D. H. Lawrence Opeřený had (1926), kult strojů přeměnil Američany v národ "mechanického ozubeného kola", který po způsobu robotů plní své úkoly v "tomto hrozném stroji světa".

Vypjatá podezíravost ohledně strojů a technologií je v zobrazeních Ameriky v evropské meziválečné literatuře opakovaně se navracejícím tématem. Toto období je svědkem zrodu vyhraněného literárního žánru, který nejen že využívá americký průmysl jako svou scénu, ale také ukazuje "bezduchou" strojovost jako základní rys americké civilizace. Oblíbeným dějištěm jsou ohromná jatka v Chicagu, kde se zpracovávala většina dobytka z prérií Středozápadu, často za pomoci výrobních linek a průmyslových metod výroby, které byly zavedeny už ve velmi raných stádiích. Chicagská jatka již předtím přitahovala kritickou pozornost v americké literatuře, a již před první světovou válkou byla v celé své úděsné závratnosti odhalena v "žalujícím" románu Uptona Sinclaira Džungle (1906). V protikladu k této domácí kritice, která byla obvykle vedena proti jednomu pečlivě vymezenému cíli, se evropští autoři vydávali na lov mnohem větší kořisti, když jako cestovatelé nebo jen ve své představivosti navštěvovali chicagské dobytčí překladiště – jinými slovy, americkou společnost a americkou strojovou civilizaci jako takovou. Ve hře Bertolda Brechta Svatá Johanka z jatek (1931) je masný průmysl scénou bezohledného zápasu mezi kapitalisty, jimž na blahobytu a vůbec přežití jejich dělníků naprosto nezáleží. Zápas samozřejmě slouží jako obrazné vyjádření jevu, jemuž Brecht říká zločinný americký kapitalismus, ale dodatečný význam hry představuje zjištění, že tento nelidský kapitalismus je neoddělitelně propleten se strojovou výrobou, jež je ve stejné míře nelidská. Toto zjištění je nesporné ve chvíli, kdy jeden nešťastný dělník spadne do varné kádě a doslova skončí jako konzervovaná paštika. V jiném příkladu postihne bezmála stejný osud Hergéovu kreslenou postavičku reportéra Tintina, když hrdina v díle Tintin v Americe (1931) navštíví konzervárnu v Chicagu. V převážně esejistickém románu Georgese Duhamela Obrazy z budoucího života (1930), jehož anglický překlad byl příznačně nazván Americká hrozba, popisuje vypravěč jatka jako "továrnu na smrt", v níž je odvěký soulad mezi člověkem a domácím zvířetem nahrazen mechanickou chladnokrevností, nebot' akt zabití je "přísně redukován jen na rozsah industriálního procesu".

Z čistě kvantitativního pohledu jsou však literární zobrazení chicagských jatek zastíněna literaturou zabývající se automobilovou výrobou, zvláště fordismem, který je vnímán jako zosobnění toho, co Duhamel nazývá "hmotnou či strojovou civilizací" Američanů. Ironií je, že Henry Ford, v mnohém směru hluboce prozaický člověk, jehož filozofie byla evropskými intelektuály odsouzena jako úmyslná urážka všeho dobrého a hodnotného, se stal zdrojem inspirace pro nepřeberné množství evropských románů, povídek a básní.

Velkoměsto

Dalším oblíbeným terčem antiamerikanismu byla velká města Spojených států, která tehdy vstoupila do období prudkého růstu. Ačkoliv byla všechna tato velkoměsta menší než největší z velkoměst Starého světa, evropským pozorovatelům se zdála být výrazně nezvyklá. Americké velkoměsto bylo urbanistickým projevem nespoutané a nelidské modernosti, kde na sebe ocel, asfalt a stroje uvalily vládu a kde lidé vlekli své ubohé, odcizené existence ve stínu monstrózních mrakodrapů.

Velká města Spojených států byla bezpochyby moderní. Skutečnost, že byla založena poměrně nedávno, umožnila tvarování v moderním duchu, se širokými třídami, protínajícími diagonálami a sítí přímých ulic, které měly často jen čísla a písmena místo názvů. K této městské geometrii, kterou už romantikové vykládali jako důsledek nenapravitelného nedostatku historie země, se v meziválečných letech přidalo množství nových vymožeností. Nárůst automobilové dopravy spustil dopravní explozi, která fyziognomii velkoměsta brzy dramaticky změnila. V návaznosti na to začal automobil spojovat město a venkov novými a intimnějšími způsoby. Americká města proto od počátku dvacátého století začala prostorově prudce expandovat.

Horizontální růst velkoměsta byl ve stejně dramatické míře doprovázen růstem vertikálním. Vysoké ceny nemovitostí v centrálních obchodních čtvrtích obrátily v druhé polovině devatenáctého století pozornost na ekonomicky atraktivní experimentování s rostoucí výškou staveb. Jakmile byly překonány konstrukční obtíže, centrální části amerických velkoměst se rychle přeměnily v moderní městská centra sestávající z mnohapatrových kancelářských a obytných budov. Není divu, že tyto rekordy lámající budovy se evropským návštěvníkům zdály omračující, troufalé, ba dokonce arogantní.

Jedním z těchto konsternovaných pozorovatelů byl dánský romanopisec Jacob Paludan, zapřisáhlý odpůrce modernosti a Spojených států, které považoval za její vrcholné ztělesnění. Na počátku dvacátých let strávil v této zemi řadu měsíců a své první tři romány, později chápané jako trilogický celek Z Ameriky do Dánska (1943), použil ke zpracování svých dojmů. První román De vestlige Veje (Západní cesty, 1922) se Spojenými státy zabývá vyčerpávajícím způsobem a je pravděpodobně nejotevřeněji a nejintenzivněji protiamerickým románem v dánštině.

Americká městská krajina je zde ironicky vykládána jako nepřirozená, a proto nelidská. Rozvržení města je rozumové a geometrické, vertikálně i horizontálně narýsované podle pravítka, a městu tak dominují dlouhé přímé třídy a vysoké přímé budovy. Ideálem je dánská vesnice se zahnutými ulicemi, stromy, travnatými plochami, čistým vzduchem a hvězdnou oblohou, a právě tato imaginární dánská vesnice implicitně slouží jako protiklad betonu, umělého osvětlení a znečištění v noční můře velkoměsta. New York je kamenitá planina, která uráží lidské pocity a instinkty. Doprava je udolávající, vzduch působí nevolnost, slova a myšlenky jsou všude utopeny v industriálním hukotu z továren, aut, souprav metra. Paludanův vypravěč – v tomto dítě svého věku – se opakovaně vrací k nepříjemně rasistické myšlence, že "Velkoměsto" je "Babylón národů", v němž jsou rasy a národnosti nezdravě promíchány a národní identita přistěhovalců zničena a nahrazeny kosmopolitní vykořeněností. Přesto však velkoměsto útočí primárně na osobní identitu.

Georges Duhamel se oproti Paludanovi dívá na městskou Ameriku především z estetické perspektivy. Když v Obrazech z budoucího života popisuje Chicago, zakládá své názory na klasicistických představách o podstatě krásy a umění. Umění se podle jeho názoru rovná harmonii, klidu, věčnosti a proporcích. Tyto hodnoty jsou cílem každého uměleckého úsilí, ale má-li je dílo plně ztělesňovat, musí je do určité míry vlastnit již jeho látka – nebo s nimi alespoň nesmí být v rozporu. Měřítkem pravdivého umění je navíc lidská bytost, a proto jen to, co člověk dokáže pojmout a čemu je schopen porozumět, může být úspěšně přetaveno v umělecké dílo. Takové pojetí ztotožňuje umění s krásou a nenechává žádný prostor pro nic z vyšších rovin vnímání – pro to, co ohromuje lidský smyslový aparát jako výsledek mohutných rozměrů nebo drásavé intenzity. Pro Duhamela toto vyšší leží mimo dosah umění, a on je proto může obrátit v poněkud zvláštní námitku vůči velkoměstům Spojených států, vyčítaje jim, že jsou příliš neskromná na to, aby sloužila jako materiál pro pravdivé umění. Duhamel tvrdí, že město, jakým je například Chicago, nemůže být namalováno. Je ze své podstaty neestetické, či dokonce anti-estetické.

Chicago není jen město nerozumných rozměrů, ale také město vyjádřené přemírou rychlosti, pohybu, světla a zvuku. Jak matematicky, tak dynamikou přesahuje na jakousi vyšší rovinu a přesně z tohoto důvodu nemůže být popsáno, tím méně pak přefiltrováno do krásného, harmonického umění. Toto velkoměsto je "peklo, kterému chybí Dante", prohlašuje Duhamel, třebaže se sám vlastně pokusil o dantovské vylíčení městské hrůzy. Přesto myšlenku anti-estetické povahy amerického velkoměsta obhajuje do samého konce, a dokonce ji podepírá rasistickými argumenty podobnými Paludanovu pohledu na Američany jako podřadnou směsici ras a národností: "Jak by mohl někdo v tomto směšném mravním ovzduší, kde se namísto velkého národa rojí jen zmatení národů a ras, najít onen přesahující klid, který umění nezbytně potřebuje, má-li kvasit a vzkvétat?" Nepřekvapí, že Duhamel odpovídá záporně: Spojené státy jsou "hulvátskou civilizací, jejíž nevlídná ošklivost vzdoruje popisu." V tom spočívá nejzazší důvod pro uměleckou nezpůsobilost země. Je dobře známo, tvrdí Duhamel, že Spojené státy nikdy nezplodily žádného význačného malíře nebo sochaře, že jejich předními skladateli jsou ti "jednotvární Negři", jejich velcí autoři pohrdají svou rodnou zemí a člověk je zde všude obklopen "barbarsky průmyslovou architekturou". Je zjevně nemožné vylíčit americké velkoměsto, například Chicago, slovy nebo barvou. Může snad hudba být jediným vhodným prostředkem? Pokud ano, potom by to bezpochyby byly "trpké pohřební akordy, tíživá předehra k chaosu".

Masová kultura

Třetím ústředním motivem antiamerikanismu v meziválečném období je hluboké nepřátelství k masám a masové kultuře, jež jsou stejně jako strojní výroba a moderní velkoměsto považovány za v podstatě americký jev, vynalezený ve Spojených státech a nyní na cestě k dobytí Evropy.

Ačkoli se masová společnost vyvíjela stejně rychle v Evropě jako ve Spojených státech a často provokovala mnohem silnější a daleko nepřátelštější reakce, protiamerický diskurs devatenáctého století ji prezentoval jako cosi amerického původem a povahou. Důvod, proč byl viník takto určen, samozřejmě spočívá ve skutečnosti, že Spojené státy byly na rozdíl od většiny evropských zemí onoho období republikou, v níž bylo obyčejným, nijak zvlášť kvalifikovaným jednotlivcům umožněno vyvíjet reálný politický vliv. Z pohledu často silně konzervativních evropských kritiků se však toto republikánství rovnalo ochlokracii. Myšlenky demokracie a rovnosti nebraly na vědomí žádné kvalitativní rozdíly mezi lidmi a obrátily takto přirozený pořádek věcí vzhůru nohama: do sněmovny na Capitol Hill nebyli voleni ti nejschopnější muži národa, ale sprostí a morálně zkažení zabedněnci. Z téhož důvodu – kvůli demokracii a politické rovnosti – nedominoval kulturnímu životu ve Spojených státech vytříbený a vzdělaný vkus, který je k nalezení mezi příslušníky vyšší vrstvy, ale vkus mas, jimž byl tento život ponechán napospas a jejichž dobře známá nezpůsobilost ve věcech kultury učinila ovzduší pro skutečné umění a literaturu nedýchatelným.

V meziválečných letech byla otázka mas povýšena na jedno z dominantních témat kulturní debaty a stala se pro kulturní konzervativce nedílnou součástí jejich rejstříku výstražných zpráv o hrozícím konci Evropy. Jak se to stávalo už v devatenáctém století, intelektuálové často zanedbávali hledání příčin selhání v Evropě samotné a nacházeli je ve Spojených státech, kde byla vláda mas již dlouho předtím pevnou součástí kultury. V protikladu k předcházejícímu století však masová společnost už nebyla nahlížena výlučně jako opovrženíhodný vedlejší produkt demokracie, i když antidemokratická tendence zůstávala velmi silná. Místo toho byl vzestup mas spojován s moderností ve všech jejích rysech a stalo se běžným zaměřovat se obzvlášť na nové a efektivnější způsoby, jimiž mohl být prostý dav zorganizován ve skutečnou masu. Jedním z takových způsobů bylo rozšíření průmyslové standardizace ve Spojených státech: jednostranným zaměřením se na výrobu standardizovaného zboží, které se mohlo pomocí reklamy prodávat komukoli bez ohledu na jeho osobní preference, stvořili američtí výrobci jednolitou masu spotřebitelů se stejnými tužbami a potřebami. Dalším prostředkem "zmasovění" byla rostoucí všudypřítomnost moderních masových sdělovacích prostředků, jakými byly bulvární tisk, gramofon, kino a rozhlas, jež všechny dosáhly ve Spojených státech vysoké míry rozšíření a k organizování mas dále přispěly tím, že shromažďovaly izolované jednotlivce a přetvářely je ve skutečné masové publikum.

Vedle standardizace a ztráty individuality byla dalším důležitým důsledkem vzestupu masové společnosti skutečnost, že masy získaly značnou míru kulturní moci. Masová kultura nebyla v žádném případě novým jevem: úsilí odlišit "nízkou" kulturu určenou masám od "vysoké" kultury zaměřené na elity můžeme rozpoznat už v polovině devatenáctého století. Avšak až v meziválečných letech se americká masová kultura stala v Evropě pořádným trhákem. Zatímco dříve Američané kulturního zboží dováželi, nyní – s tím, jak nadšení pro americké filmy, americkou hudbu a americký životní styl obecně získávalo pevnou půdu ve Starém světě – viděli, že se rovnováha obchodu s kulturou chýlí na jejich stranu. Mohutný kulturní vliv Spojených států způsobil, že se masová kultura sama začala jevit jako americký vynález. Staré rozlišení mezi vysokou a nízkou kulturou tak získalo nový, geografický rozměr: vysoká kultura byla spojována s Evropou a nízká se Spojenými státy. To na oplátku umožnilo protiamerickému diskursu vstřebat do sebe dávnou kritiku masové kultury, ačkoli byla původně velmi evropskou záležitostí; vstřebání bylo tím snazší, čím více byly útoky na masovou kulturu v souladu s tradiční kritikou Spojených států. Zatímco evropské masy americkou kulturu nadšeně přijímaly, značná část evropské elity měla sklon vykládat příchod masové kultury jako důsledek amerikanizace – jako pomalou, ale vytrvalou demontáž staré, hluboké, náročné, inteligentní a závažné kultury evropské.

Zašli bychom příliš daleko, kdybychom měli mapovat mnohačetné a rozhodně nejen výlučně negativní reakce na americkou masovou kulturu, zvláště na jazzovou hudbu a hollywoodské filmy, v evropské literatuře meziválečného období. Nicméně snaha položit rovnítko mezi masovou kulturu a americkou kulturu měla dva základní důsledky, na něž můžeme poukázat pomocí několika výstižných příkladů. Tyto důsledky jsou nanejvýš důležité v tom, že stanoví nové pojetí Spojených států a americké kultury, které je dokonce ještě dnes široce rozšířeno jak v Evropě, tak ve zbytku světa.

Prvním důsledkem je sklon líčit Spojené státy jako skutečný domov masové kultury, což kvetoucí kulturní život v Americe meziválečných let redukuje na prázdnou, bezduchou zábavu. Pro mnohého evropského intelektuála tohoto období nebyla americká kultura ničím víc než nenáročným pobavením, jehož bylo možné využít k rozptýlení, k nabuzení, nebo k čirému úniku, ale které od publika nic nežádalo a také nic na oplátku nedávalo. Silná touha po nenáročné zábavě byla podle Aldouse Huxleyho podstatnou součástí americké povahy, což také mělo ohromný dopad na život v amerických velkoměstech. Když Huxley v cestopise Pilátův žert (1926) popisuje Los Angeles, všímá si také mrakodrapů a vše přebíjející dopravy, ale na prvním místě zobrazuje velkoměsto jako scénu pro americkou zábavní mánii. Vše se točí kolem snahy dobře si užít, nechat se pobavit – kolem bezmyšlenkovité, dětinské zábavy. Ničemu skutečnému, hlubokému a pravdivému se v tomhle městě non-stop zábavy nemůže dařit. Úvahy, pochyby, vkus, kvalita, kultura a morálka jsou považovány za věci patřící minulosti.

Druhý důsledek zmiňované rovnice: masová kultura, která se ztotožňuje s americkou kulturou, je interpretací masové kultury v Evropě jako důsledku procesu "amerikanizace". Huxley je zástupcem obou názorových hledisek: v Pilátově žertu je americká kultura redukována na masovou kulturu, zatímco v Konci civilizace (1932) autor více než dostatečně objasňuje, že nezřízená chuť po zábavě v Londýně budoucnosti je přímým důsledkem kulturního vlivu Spojených států. V prvém případě je americká kultura ztotožňována s masovou kulturou; ve druhém případě je rovnice převrácená v tom smyslu, že masová kultura začíná být nahlížena jako podstata Ameriky.

Tato druhá varianta hraje významnou roli ve Stepním vlku (1928) Hermanna Hesseho. Protagonistou románu je vzdělaný měšťák, poněkud neurotický Harry Haller, který je nenasytným uživatelem klasické evropské kultury, ale vůbec se necítí doma v moderní kultuře mas. Je důležité poznamenat, že Haller explicitně vnímá tyto masy a jejich opovrženíhodnou kulturu jako americkou, jako důsledek stále rostoucí "amerikanizace" Evropy. V klíčové pasáži, kde Haller vykládá koncept "Stepního vlka", jsou lidé pocházející z mas zobrazeni jako Američané, ačkoli se přísně vzato jedná o Němce a Evropany.

Třebaže je Hesseho vypravěč bezpochyby excentrik, jeho situace je typickým příkladem vnímání masové kultury mezi evropskými intelektuály daného období. Haller zastupuje evropského kulturního člověka, který je ohrožen vyhynutím, anebo ho nezastavitelné "americké" masy donutí k vnitřnímu exilu. Podle tohoto názoru není americká kultura kulturou, ale koncem kultury; plodí hloupost a rozklad a systematicky podkopává evropské kulturní dědictví. Především jazzová hudba je pro Hallera tím, co slouží jako kulturní demoliční koule: jazz je "hudba úpadku", s nejvyšší pravděpodobností se podobá hudbě, která se hrála v Římě za posledních císařů, a její divoké rytmy ohlašují konec všeho, co bylo dříve známo jako "kultura, duch, duše". Pro spisovatele, jako byl Georges Duhamel, je největší hrozbou spíše film, přesněji hollywoodská přílivová vlna, které "amerikanizovaní" intelektuálové dovolili, aby "přidusila celou naši zemi svou bublinkovou pěnou a navždy přiškrtila zdroje starého a vznešeného duchovního života". Avšak bez ohledu na to, co bylo považováno za prvotního činitele, kulturním konzervativcům meziválečného období se zdálo být bolestně jasné, že Evropa už už podlehne americkému barbarství a že je nejvyšší čas bít na poplach a spojit všechny síly v posledním pokusu zvrátit stav ve prospěch kultury.

V myšlence vše zničující "amerikanizace" Evropy, které je třeba oponovat prostředky kulturní mobilizace, přebývá počátek oné všeobecné skepse vůči americké kultuře, která zůstala základní přísadou evropské kulturní debaty a kulturní politiky až do dnešního dne.

America Ltd.

Společným rysem dosud analyzovaných motivů antiamerikanismu meziválečných let je jejich napojení na výrazně konzervativní kulturní světonázor. Není na tom nic nového. Naopak, antiamerický diskurs se nakláněl doprava po celé devatenácté století. Jeho hlavní představitelé běžně příslušeli k zámožné a vzdělané elitě, jejíž členové měli již svým založením sklon pohlížet na Američany jako na vulgární a nekulturní národ, jehož demokratické instituce znamenaly neblahé a dost možná nakažlivé zpochybnění společenských rozdílů. Meziválečné roky tuto averzi mezi kulturními konzervativci jen posílily: zjevná modernost americké společnosti a její zdánlivě systematické rozleptávání tradičních hodnot způsobovaly, že bylo tím snazší pohlížet na Ameriku jako na hrozbu pro evropskou kulturu. Na počátku dvacátého století však toto konzervativní opovržení Amerikou doplnila jeho socialistická varianta, jež se postupně vyvíjela od posledních desetiletí předchozího století. Antiamerický diskurs se tehdy rozdělil do dvou relativně nezávislých částí, pravého a levého proudu, jež se zásadně lišily co do diagnózy americké "choroby", ale často dospívaly ke stejně negativním závěrům, které si navíc byly podivuhodně podobné i co do své kulturní konzervativnosti.

V literatuře patřil nejsilnější a nejvlivnější hlas socialistického antiamerikanismu bezpochyby Bertoldu Brechtovi. Ve svých raných dílech zaujímal Brecht ke Spojeným státům obecně pozitivní postoj. Stejně jako mnoho jeho současníků vnímal tuto zemi jako dynamický protějšek staré a oslabené Evropy, jež se zcela diskreditovala válkou, a podobně jako jeho němečtí krajané obecně, kteří přijímali americkou masovou kulturu jako nikdo jiný, byl Brecht velmi fascinován "americkým způsobem života", přinejmenším jazzovou hudbou, filmy, auty a boxem, o který jevil vášnivý zájem. Zhruba v polovině dvacátých let se však Brecht pustil do systematického studia marxistické filozofie a tento posun směrem k politice měl za následek i odpovídající změnu v jeho postoji vůči Spojeným státům. Zatímco dříve pro něj tato země představovala příslib kulturní regenerace, kterou vítal, nyní se v jeho spisech stala ztělesněním kapitalistické společnosti. V následujících letech napsal Brecht řadu her a básní, které nejenže byly situovány do Spojených států, ale předkládaly marxistickou interpretaci amerického kapitalismu a jeho destruktivních dopadů na americkou společnost.

Studium marxismu tak Brechta naučilo averzi vůči Spojeným státům, a je tudíž poněkud ironické, že Brecht musel období 1941-1947 strávit jako politický uprchlík právě v této zemi, dokonce v samém srdci jejího zábavního průmyslu. Místem jeho amerického pobytu byla Santa Monica v Los Angeles, a pracovištěm byl alespoň po určitou dobu sousední Hollywood, kde nalezl zaměstnání jako scénárista. Jak lze očekávat, Brecht neměl své nové bydliště zrovna v lásce. V eseji "Kde bydlím", napsaném v americkém exilu, chce vysvětlit důvody, proč toto místo odmítá. Hned na začátku zdůrazňuje, že si spolu se svou ženou toto místo v sousedství Hollywoodu coby bydliště vlastně nikdy nezvolili. Prostě právě tam vystoupili z lodi a jelikož v oblasti byli už i jiní němečtí uprchlíci a Brechtovi měli navíc omezené prostředky, jednoduše shledali nejvhodnějším zůstat tam, kde se ocitli. Avšak Los Angeles je "město, jemuž chybí důstojnost". Jeho obyvatelé jsou kšeftaři, kteří dosáhli bohatství na úkor trpících Evropanů. Sousedé Brechtových ze Santa Moniky jsou bezpochyby přátelští lidé, kterým chybí nervozita i ona směs arogance a podlézavosti, jíž se vyznačuje německá střední třída. Je v nich však jakási hluboká "prázdnota a bezvýznamnost", kterou Brechtovi připomínají postavy z děl nějakého mělkého, dobráckého romanopisce. Obyvatelstvo jako celek je bídně informováno a má jen slabý politický vliv, protože média má pod kontrolou pár milionářů a volby řídí "politické stroje", které jsou samy kontrolovány velkými firmami. Korupce je všudypřítomná; hlavní celostátní deníky dokonce naznačují, že i samotného prezidenta Roosevelta má lůza omotaného kolem prstu. Ani intelektuálové, společenská skupina, která si v Evropě zachovala kritický odstup od společnosti, se neubrání "zneužití", jež je důsledkem nejistoty a závislosti na kapitálu. Takový je kapitalismus; ve Spojených státech má volnou uzdu a může bez omezení korumpovat každou složku společnosti.

Závěr

V meziválečných letech antiamerikanismus v jistém smyslu ztratil nevinnost. V důsledku politické radikalizace, k níž v tomto období docházelo, se tradiční evropské opovržení Spojenými státy vyostřilo ve vyslovenou nenávist. Tato tendence dosáhla vrcholu v oficiální protiamerické propagandě nacistického Německa a Sovětského svazu, která vlastně jen zřídkakdy zacházela dál než jen k akumulaci a rozvíjení řady motivů, jež byly v té době už všeobecně rozšířené. Avšak i v méně extrémistickém prostředí můžeme sledovat dramatické vyostření tónu, jež antiamerikanismus válečných let odlišuje od jeho předchozích forem. Je-li často těžké brát zcela vážně despekt vrhaný na Spojené státy autory a intelektuály devatenáctého století, není to pouze důsledkem historického odstupu nebo nepodloženosti značné části jejich výhrad. Spíše je příčinou to, že antiamerikanismus byl v té době jen ve velmi malé míře nesen myšlenkami hrozby a blížící se apokalypsy. Opovržení Amerikou se tehdy stále ještě zakládalo na snobském a někdy zcela iluzorním pocitu nadřazenosti, který sice vedl k opovržení a výsměchu, ale sotva měl za následek znepokojení nebo slepou nenávist. V meziválečných letech se situace úplně změnila. První světová válka převrátila tradiční mocenskou rovnováhu mezi Starým a Novým světem vzhůru nohama. Ekonomicky stály evropské velmoci na okraji propasti a strašlivé ztráty na lidských životech daly vzniknout pocitu morálního úpadku, hlubokého pesimismu ohledně životaschopnosti evropské civilizace. Ve Spojených státech naopak nebyla pro pesimismus vhodná doba. Po uzavření míru země zaujala postavení vůdčí velmoci, nejen politicky, technologicky a ekonomicky, ale také – ve stále větší míře – kulturně.

Evropa byla zkrátka v krizi, zatímco Spojené státy hýřily energií a mládím. Tento obrat sám o sobě stačil k posílení evropské tradice antiamerikanismu: jak dobře víme, pocity podřadnosti často vedou k zášti vůči tomu, co je nám reálně nebo domněle nadřazeno, a příjemce milodaru se ne vždy zalyká láskou k dárci. Důležitějším důvodem byl však všeobecně rozšířený pocit, že Evropa je z hlediska světových dějin na sestupu a od nynějška jí bude budoucnost diktována zvenčí, zřejmě dynamickými, prosperujícími a děsivě vulgárními Američany. Proto většina lidí věřila, že dívají-li se na Spojené státy, vidí v nich, jak bude Evropa vypadat za několik let. Mnoho Evropanů tuto americkou budoucnost vítalo a vnímali ji jako příležitost ke kulturní regeneraci. Příslušnici elity, zvláště spisovatelé a intelektuálové, však měli spíše sklon vidět v ní kulturní apokalypsu. Pro tyto často silně konzervativní pozorovatele byly Spojené státy ztělesněním politické, technologické a kulturní modernity, jež hrozí záhubou evropské kultury. Evropa podle nich zosobňovala historii, tradici a také vlastnosti, jež jsou základem jakékoli vysoké kultury: hloubku, inteligenci, duši. Spojené státy byly vnímány jako přímý protiklad, čili jako nekulturní země vyznačující se mělkostí, hloupostí a materialismem. Je-li toto budoucnost, znamená to jistou záhubu evropské kultury. Intenzivní antiamerikanismus meziválečných let tak vyrostl především z tendence ztotožňovat Spojené státy s modernitou, která hrozila zničením Starého světa. Právě z tohoto pojítka vznikla překvapivě rozšířená myšlenka Spojených států coby nepřítele Evropy v jakémsi transatlantickém střetu civilizací, a tato myšlenka zase vytvořila základ pro šokující agresivitu, která je pro antiamerický diskurs té doby příznačná: má-li evropská kultura přežít, musí Spojeným státům a progresivní amerikanizaci Evropy čelit. Problémem těchto úvah je ovšem skutečnost, že modernita není americký vynález. Není spojena s určitým místem, zemí nebo národem, nýbrž koření v obecné dynamice dějin a společnosti, která je řiditelná jen ve velmi omezené míře. Je proto naivní domnívat se, že modernitu lze vyvézt z jedné oblasti do druhé v rámci nějaké více či méně promyšlené imperialistické intriky. Antiamerikanismus meziválečných let tudíž většinou vycházel ze zkreslené perspektivy: protože Spojené státy byly v mnoha ohledech nejmodernějším státem na zemi, bylo snadné a samozřejmé udělat z Američanů obětní beránky za modernitu. První, kdo tuto logiku rozpoznal, byl pravděpodobně José Ortega y Gasset, který – ačkoli sám nebyl Spojeným státům kdovíjakým přítelem – v eseji Vzpoura davů (1929) zastává názor, že debata o amerikanizaci Evropy se zakládá na hrubém zjednodušení. Stejně jako mnohé další evropské iluze o Americe, včetně těch nekriticky pozitivních, svědčí jen o bezmoci lidských koncepcí tváří v tvář příliš složité skutečnosti:

Množství dětinských soudů o Spojených státech, jež v Evropě vznikají, představuje jeden z nejvíce znepokojivých aspektů evropského myšlení, zvláště pokud se k nim uchylují i ti nejvzdělanější lidé. Jedná se o zvláštní případ disproporce mezi složitostí současných problémů a schopností lidské mysli tyto problémy řešit.


Převzato z dánského literárního čtvrtletníku Passage(č. 56/2006-2007). Přeloženo z autorizované anglické verze. Redakčně kráceno. Přeložil Ladislav Selepko.

 



Published 2007-12-12


Original in Danish
Translation by Ladislav Selepko
First published in Passsage 56 (2006-2007) (Danish version)

Contributed by Host
© Jesper Gulddal/Host
© Eurozine
 

Support Eurozine     click for more

If you appreciate Eurozine's work and would like to support our contribution to the establishment of a European public sphere, see information about making a donation.

Focal points     click for more

Russia in global dialogue

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/eurocrisis.html
In the two decades after the end of the Cold War, intellectual interaction between Russia and Europe has intensified. It has not, however, prompted a common conversation. The focal point "Russia in global dialogue" seeks to fuel debate on democracy, society and the legacy of empire. [more]

Ukraine in focus

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/publicsphere.html
Ten years after the Orange Revolution, Ukraine is in the throes of yet another major struggle. Eurozine provides commentary on events as they unfold and further articles from the archive providing background to the situation in today's Ukraine. [more]

The ends of democracy

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/democracy.html
At a time when the global pull of democracy has never been stronger, the crisis of democracy has become acute. Eurozine has collected articles that make the problems of democracy so tangible that one starts to wonder if it has a future at all, as well as those that return to the very basis of the principle of democracy. [more]

The EU: Broken or just broke?

http://www.eurozine.com/comp/focalpoints/eurocrisis.html
Brought on by the global economic recession, the eurocrisis has been exacerbated by serious faults built into the monetary union. Contributors discuss whether the EU is not only broke, but also broken -- and if so, whether Europe's leaders are up to the task of fixing it. [more]

Time to Talk     click for more

Time to Talk, a network of European Houses of Debate, has partnered up with Eurozine to launch an online platform. Here you can watch video highlights from all TTT events, anytime, anywhere.
Dessislava Gavrilova, Jo Glanville et al.
The role of literature houses in protecting the space for free expression

http://www.eurozine.com/timetotalk/european-literature-houses-meeting-2014/
This summer, Time to Talk partner Free Word, London hosted a debate on the role that literature houses play in preserving freedom of expression both in Europe and globally. Should everyone get a place on the podium? Also those representing the political extremes? [more]

Eurozine BLOG

On the Eurozine BLOG, editors and Eurozine contributors comment on current affairs and events. What's behind the headlines in the world of European intellectual journals?
Simon Garnett
Britain flouts the European Court of Justice

http://www.eurozine.com/blog/
The UK has passed legislation on data retention that flouts European concerns about privacy. The move demonstrates extraordinary arrogance not only towards the Court of Justice of the European Union but towards the principle of parliamentary deliberation in Britain, writes Simon Garnett. [more]

Vacancies at Eurozine     click for more

There are currently no positions available.

Editor's choice     click for more

William E Scheuerman
Civil disobedience for an age of total surveillance
The case of Edward Snowden

http://www.eurozine.com/articles/2014-04-18-scheuerman-en.html
Earlier civil disobedients hinted at our increasingly global condition. Snowden takes it as a given. But, writes William E. Scheuerman, in lieu of an independent global legal system in which Snowden could defend his legal claims, the Obama administration should treat him with clemency. [more]

Literature     click for more

Olga Tokarczuk
A finger pointing at the moon

http://www.eurozine.com/articles/2014-01-16-tokarczuk-en.html
Our language is our literary destiny, writes Olga Tokarczuk. And "minority" languages provide a special kind of sanctuary too, inaccessible to the rest of the world. But, there again, language is at its most powerful when it reaches beyond itself and starts to create an alternative world. [more]

Piotr Kiezun, Jaroslaw Kuisz
Literary perspectives special: Witold Gombrowicz

http://www.eurozine.com/articles/2013-08-16-kuisz-en.html
The recent publication of the private diary of Witold Gombrowicz provides unparalleled insight into the life of one of Poland's great twentieth-century novelists and dramatists. But this is not literature. Instead: here he is, completely naked. [more]

Literary perspectives
The re-transnationalization of literary criticism

http://www.eurozine.com/comp/literaryperspectives.html
Eurozine's series of essays aims to provide an overview of diverse literary landscapes in Europe. Covered so far: Croatia, Sweden, Austria, Estonia, Ukraine, Northern Ireland, Slovenia, the Netherlands and Hungary. [more]

Debate series     click for more

Europe talks to Europe

http://www.eurozine.com/comp/europetalkstoeurope.html
Nationalism in Belgium might be different from nationalism in Ukraine, but if we want to understand the current European crisis and how to overcome it we need to take both into account. The debate series "Europe talks to Europe" is an attempt to turn European intellectual debate into a two-way street. [more]

Conferences     click for more

Eurozine emerged from an informal network dating back to 1983. Since then, European cultural magazines have met annually in European cities to exchange ideas and experiences. Around 100 journals from almost every European country are now regularly involved in these meetings.
Law and Border. House Search in Fortress Europe
The 26th European Meeting of Cultural Journals
Conversano, 3-6 October 2014

http://www.eurozine.com/comp/conversano2014.html
Taking place in southern Italy, not far from Lampedusa, this year's Eurozine conference will address both EU refugee and immigration policies and intellectual partnerships across the Mediterranean. Confirmed speakers include Italian investigative journalist Fabrizio Gatti and Moroccan feminist and Nobel Peace Prize nominee Rita El Khayat. [more]

Multimedia     click for more

http://www.eurozine.com/comp/multimedia.html
Multimedia section including videos of past Eurozine conferences in Vilnius (2009) and Sibiu (2007). [more]


powered by publick.net