I

Island, ostrov ležící na půli cesty mezi Amerikou a Evropou těsně pod polárním kruhem, je z velké části pokrytý černým vulkanickým pískem, skalami a ledovci. Islandské vnitrozemí, pro člověka neobyvatelné, představuje tudíž takřka černý, bezbarvý prostor, v němž vládne naprosté ticho. Takový je první dojem návštěvníků, Islanďanů i cizinců, kteří každého léta po tisících pronikají do tohoto podivného světa jako tažní ptáci.

Tato krajina svou prázdnotou a svým tichem člověka postupně buď zcela okouzlí, anebo vyděsí. Nechá-li se návštěvník očarovat, začne-li se, místo aby prchl, dívat více zblízka, objeví skrytou krásu, zajímavé útvary v písku a lávě, skromnou vegetaci vznešené krásy, jež má podle badatelů silné léčivé účinky.

Taková je islandská příroda, bohatá, byť na pohled působí stroze. Myslím, že podobně je na tom i kultura této země.

II

Islanďané jsou národ vypravěčů. Vždy cítili naléhavou potřebu, zřejmě smíšenou se slastí, vyprávět si navzájem příběhy. Vytvářet skrze ně kontext, dobrat se pochopení svého původu, popsat lidi kolem sebe a okolní svět a vůči tomu všemu se vymezit.

Zmíním velmi významný příklad. 13. dubna 2004 obdržel Gudbergur Bergsson Velkou severskou literární cenu Švédské akademie, které se někdy říká "Malá Nobelovka". Když cenu přijímal, pronesl děkovnou řeč, anebo přesněji, vyprávěl děkovný příběh. Anebo ještě přesněji, přečetl tři krátké povídky, z nichž jedna byla nepokrytě autobiografická.

Tento způsob myšlení se stejně jasně projevuje i v jeho posledním románu Jeden a půl knihy – strašlivý příběh, který vyšel na Islandu v říjnu 2006 a v němž skvěle zesměšňuje mentalitu malého národa, který se tváří, jako by byl velký.

Mohu-li si dovolit zobecnění, myslím, že Francouz, Angličan nebo Němec by pronesl tradiční řeč, spíše analytickou nebo teoretickou.

III

Jedná se o tradici, která sahá velmi daleko do minulosti. Dlouho byla pouze orální a písemnou se stala teprve sepsáním ság ve středověku. Od té doby je literatura, písemné umění, srdcem islandské kultury. Neboť islandská kultura je tradičně kulturou knižní a takovou víceméně zůstala až do našich dnů. Teprve dnes jsme možná svědky skutečné změny, kdy literatura ztrácí ústřední postavení v kultuře ve prospěch zvláště výtvarného umění (veliký malíř Kjarval), filmu (mladý a vynikající filmař Dagur Kári) a hudby (slavná zpěvačka Björk).

Islanďané jsou národ, který hledá sebe sama, který hledá svoji zemi a svoji identitu mezi jinými národy. Někdy zoufale, někdy s humorem, ale vždy houževnatě.

Proč? Jedná se zde možná o projev nejistoty ohledně postavení Islandu ve světě, který je čím dál otevřenější, čím dál menší, tak malý, že se mu někdy říká globální vesnice. Odtud pramení určitá nejistota ohledně islandských hodnot, potřeba zachovat paměť, sevřít řady, postavit se světu čelem, ale také svět zkoumat, vidět cizí země a následně se vrátit na rodnou hroudu.

IV

O čem by se dalo říct, že je to islandské? V čem spočívá specifičnost islandské kultury? To je těžká otázka. Naznačuje to již několik knižních titulů, které u nás vyšly v posledních deseti nebo patnácti letech: jsou to například Islandský sen (Íslenski draumurinn, 1991) od Gudmundura Andriho Thorssona, Drazí Islanďané (Gódir Íslendingar, 1998) od Huldara Breidfjörda, Obraz světa (Myndin af heiminum, 2000-2002) od Pétura Gunnarssona, Islandský autor (Höfundur Íslands, 2001) od Hallgrímura Helgasona a tak dále...

Tito autoři si kladou otázku ohledně islandské kultury tváří v tvář světu, tváří v tvář dějinám a možná i tváří v tvář sobě samým, protože každý z nich buď žil v cizině, anebo hodně cestoval, a všichni vidí svou zemi do jisté míry očima cizince, návštěvníka.

Mají dvojí vidění světa, dvojí zkušenost v tom smyslu, že mají osobní zkušenost se dvěma nebo i více kulturními světy. Jedná se o jedince, kteří žijí na hranici, kteří pendlují mezi islandskou společností a cizinou a dodržují tak tradici sahající až do dob kolonizace země v devátém století.

V

Islandská metropole Reykjavík je tajemné město, ale na zcela jiný způsob než velká kulturní a historická centra jako Praha, Budapešť, Řím, Paříž nebo Berlín. Reykjavík je prost výrazné architektury a vznikal velmi nesourodě. Proto oko nově příchozího zaujmou především nesmírně živé a rozmanité barvy střech. A pod těmi střechami bobtná kulturní život, denní i noční, duchovní i hmotný, který vydává umělce mezinárodního věhlasu a přitahuje nejen turisty, ale také umělce toužící účastnit se toho neustále se opakujícího setkávání Evropy, Skandinávie a Ameriky.

Skutečně, Island je ve stále větší míře zastoupen tímto jediným městem, moderní metropolí, v níž lidé pracují a venkov jezdí jen proto, aby si tam o víkendu odpočinuli nebo aby tam strávili letní prázdniny. Očima mladých Islanďanů představuje venkov cosi navýsost podivného, bizarního, anebo také něco krásného, půvabného, okouzlujícího, mystického nebo hrozivého.

Imaginace mladých umělců je bezesporu poznamenána americkým filmem, drogami, alkoholem a rockovou hudbou, ale také islandskou každodenní realitou, která se stává čím dál násilnější ve světě, kde vládne materialismus a bezohledná ziskuchtivost. Někteří na to reagují takřka fyzickým násilím, jiní s humorem a smutkem hodnými Kafky, Chaplina nebo Bustera Keatona. Možná nejlepším románem v tomto ohledu je 101 Reykjavík od Hallgrímura Helgasona.V tomto románu, který se odehrává v srdci Reykjavíku, žene autor frustraci hlavních hrdinů až do paroxysmu a buduje zcela absurdní rodinnou frašku. Současně se mu však daří popsat realitu lidí, kteří už nevědí, kdo vlastně jsou. Za zmínku stojí, že tentýž Helgason je vynikající malíř a karikaturista: jeho emblematická postavička Grim hledí na islandskou společnost neobyčejně pronikavýma a jasnozřivýma očima.

VI

Malíř a renomovaný vědec, odborník na dějiny islandské architektury Hördur Ágústsson napsal, že islandská architektura se svým způsobem podobá místní vegetaci: není velkolepá, nevystavuje se na odiv jako v Evropě; je naopak spíše diskrétní a svůdná svou skromností, zocelená a posílená tvrdým životem v podnebí, které je někdy zcela nesnesitelné.

Kdo chce tudíž poznat islandskou kulturu, musí se na ni naučit dívat a naslouchat jí odlišně, ztišit se a zastavit, dívat se zblízka a pozorně poslouchat. V tom okamžiku se otevře zcela nový svět: veškeré kouzlo, veškerá síla a veškerá nicotná krása malé sněhové vločky, toho veledíla přírody, jsou přítomny i v architektuře, literatuře, hudbě, jedním slovem kultuře malého národa, který se v průběhu staletí naučil neplýtvat svými zdroji a energií, mít oči i uši otevřené a ovšem držet se toho zásadního. Díky tomu je jeho slabý hlas slyšet i v prudké bouři velkých národů.

Published 2007-03-06

Original in French
Translation by Marek Sečkař
First published in Host 2/2006

Contributed by Host
© Fridrik Rafnsson/Host
© Eurozine