Na letošním Mezinárodním medievistickém kongresu v Leedsu, což je největší evropské setkání platících odborníků, zabývajících se všemi oblastmi středověké kultury od mytí nádobí po scholastickou teologii, byl do programu zařazen kulatý stůl na téma Da Vinci Code versus Medieval Studies: Facts, Fiction, and False Leads (Šifra Mistra Leonarda versus středověká studia: fakta, fikce a falešné vzory). Diskuse se účastnili mj. Malcolm C. Barber, jehož kniha o templářích byla nedávno přeložena i do češtiny, Richard Barber, autor velké monografie o Svatém grálu, a Andrew Prescott, ředitel Centra pro výzkum zednářství na univerzitě v Sheffieldu. Zadání bylo jasné: proč se publikum odvrátilo od akademických dějin k jejich "alternativní" verzi, kterou není schopno odlišit od fikce? Na jednu stranu je dobré, když se akademická obec stará i o něco jiného, než jsou akademické výzkumy, nicméně mi podobné počínání až příliš připomíná hada, zakusujícího se do vlastního ocasu. Vysvětlit neuvěřitelný úspěch Brownovy knihy by měli spíš sociologové, psychologové a analytici současné civilizace.

Zhruba v téže době přišel do našich kin film natočený rovněž podle knihy Šifra Mistra Leonarda, "hvězdně" obsazený, Tomem Hanksem, Audrey Tautou a Jeanem Reno.

[...]

Co lidi přitahuje k tajemství grálu, k templářům a čarodějnicím? Vše, o čem Brown mluví a kamera věrně svědčí, lze dnes studovat z kvalitní literatury, dokonce i v češtině. Tu ale skoro nikdo nečte, a nic na tom nezmění žádný kulatý stůl na žádném kongresu. Zakopaný pes je určitě už ve způsobu, jakým jsou napsány středoškolské učebnice dějepisu, přinejmenším v Česku. Lidé se z nich učí spoustu údajů, které zapomenou, ale neučí se strukturálně myslet. Učí se data bitev, ale neučí se vidět věci v jejich prostorových a časových vztazích. Nepropojí si "obecné" dějiny s dějinami literatury ani se zeměpisem, nevidí fyziku a chemii jako historicky rozvinuté disciplíny. Nevědí nic o institucích; v učebnicích skutečně nenarazíte na pojmy jako "papežství" či "řád templářů". Potom hrozí, že si pod těmito slovy představíte něco úplně jiného, než je skutečně historické bytí. Co je romantické a zajímavé, co je opravdu sexy, v učebnicích není.

Jistě, Brownův úspěch nezaložila jen absence dobrých učebnic. Prameny frustrace možná odhaluje profesor Langdon (pro mužskou část publika hlavní identifikační postava, další, řekněme lehce disociovaná část pohádkového prince přešla do kapitána Fache a ještě další, už silně disociovaná tvář hrdiny se skryla v Teabingovi), když na otázku, zda věří, odpovídá, že byl vychován jako katolík. Film totiž ze všeho nejvíc vyznívá jako výraz zklamání někoho, kdo byl vychován jako katolík a posléze se nechal zhnusit některými aspekty života institucionální Církve. Katolická církev tak stále sklízí plody svého zapouzdření, které ostatně do značné míry přetrvává. Církev až do poloviny 20. století odmítala kritická biblická studia, různým způsobem šikanovala řadu svých vlastních elitních mozků a postavila si proti sobě tisíce samostatně myslících lidí. Jejich vztah k církvi je poznamenán vcelku pochopitelnou reaktivitou, která postrádá zpětnou vazbu – snahou "být proti" za každou cenu. Něco z tohoto postoje možná ulpívá i na řadě těch, kdo nikdy nevkročili do kostela. Jak dalece je ale racionální odpovídat na frustraci, byť třeba oprávněnou (nebo aspoň částečně oprávněnou), vytvářením nových iluzí?

Jak už bylo řečeno, film z knihy absorbuje několik velkých lží; ty hlavní se nám sdělují formou zamlžených průhledů do minulostí, stříhaných do Teabingova vyprávění. Vraťme se tedy na chvíli do školních lavic, ať si lépe vychutnáme obratnost Brownovy, pardon Teabingovy manipulace. Především je nehorázné spojovat legalizaci křesťanství s údajnými náboženskými nepokoji mezi křesťany a pohany. Křesťané byli ve skutečnosti tvrdě perzekvováni ještě nedlouho před vydáním Milánského ediktu a dalších právních aktů, které je zrovnopravňovaly. Zpochybňovat tato pronásledování je poněkud neetické, možná tak trochu jako kdyby někdo zpochybňoval holokaust. Právě tak není úplně košer tvrdit, že zánik templářů byl dílem papeže. Řád templářů byl zrušen na přání francouzského krále v době, kdy papež sídlil v Avignonu a podléhal politickému vlivu francouzské koruny; obvykle se tomu říká "avignonské zajetí". O vině řádu lidé pochybovali od samého začátku, jak o tom v našem prostředí svědčí Zbraslavská kronika, jejíž autor, zkušený diplomat, se svými výhradami vůbec netajil. Zrušení řádu je svědectvím, kam vede přílišná podřízenost církve vůči světské autoritě. Ze strukturálního hlediska je ovšem hlavní chybou hledat buď v církvi anebo v její opozici nějaký tisíciletý souvislý proud, který by od počátku křesťanství až dodnes pronášel nějaké specifické tajemství: bylo by to technicky neproveditelné.

[...]

V každém případě si myslím, že podobné knihy a filmy je přes všechny manipulace a polopravdy dobré brát zcela vážně jako výzvu, ne jenom jako bizarní doklad rozpouštění tradičních hodnot v saponátu moderních médií. Zoufalé hledání "alternativních" cest, ať už k dějinám či ke změněným stavům vědomí, je konec konců jen pokřivených voláním o pomoc v čase naprostého rozkolísání všech zaběhaných představ o světě. Snad je to výzva i pro autora tohoto článku, aby při přednáškách o gotických katedrálách, flagelantech a symbolu kříže bral ohled nejen na pravdy prastaré a záslužné, ale též na nervové synapse svých posluchačů a jejich ochotu trávit čas se slovníkem cizích slov.

Published 2007-01-05