Básník je událost v jazyce: zázrak. Ivan Wernich – jak mně sám řekl – je přesvědčen o tom, že "básně vznikají tam, kde se obraz mění v slovo, u jakýchsi slovoobrazů, kousek od souvislé lidské řeči. První slovo (zvuk?), pár prvních slov (zvuků?) proráží otvor, kterým – odkud asi? – přichází to ostatní. Otvor, který je průchozí jen chvíli, velmi krátkou chvíli, jen na pár nadechnutí. A tak, jak se objevil začátek, objeví se konec. Delší básně, to jsou vždycky montáže z menších útvarů vzniklých naráz".

Vzpomněl jsem si na ta slova kvůli Karlu Hynku Máchovi, od jehož smrti uplyne v pondělí 6. listopadu 170 let. Zdá se mi, že u romantiků to bylo jen trochu jinak, ti za obrazy brouzdali krajinou a nechávali se inspirovat zříceninami hradů: nelovili je v sobě, ale kolem sebe, to je možná ten jediný rozdíl. I u Máchy se ale rodily básně tam, kde obraz se přetavuje ve slovo, na prahu, v němž obrazy tuhnou ve slova (někde za zrakem, proto zázrak), a větší kompozice montoval skladatelskou technikou. Je to vidět u jeho prózy Marinka z roku 1834, která se podobá kompozici opery: začíná ouverturou, předehrou, následují dvě dějství oddělená intermezzy a pak přijde finále ve verších. Podobně je vystavěn i Máj, který má čtyři zpěvy a dvě intermezza. Mácha se stal událostí v jazyce hlavně proto, že i češtinu vnímal jako hudbu a zvukově ji nově zorganizoval: nalezl netušené významové možnosti, rozezpíval ji, a proto se od konce předminulého století k němu všechny básnické generace odvolávají.

Když Máj vydal vlastním nákladem několik měsíců před svou smrtí, kritika se na něj vrhla a označila báseň za škváru, "která z vymřelé sopky vyhozená mezi květy padla". Zemřel v Litoměřicích a k hrobu ho doprovázel malý hlouček; nikdo netušil, že zemřel básník.

Deset let po Máchově smrti v roce 1846 se rozhodl jeho bratr Michal, když jeho pokus o sešitové vydání Máchových spisů pro nezájem ztroskotal, bratrovu pozůstalost prodat, aby se zbavil dluhů. Rukopisy přijal do zástavy baron Villani a stal se i majitelem autorských práv. Originál Máje koupil Jan Krouský z Katusic, kde také zůstal rukopis po celá desetiletí. Objeven byl až v létě 1916 ředitelem gymnázia J. Šafránkem.

K Máchovi se přihlásili poprvé až v roce 1861 mladí básníci tzv. "družiny májové", kteří na litoměřickém hřbitově vzdali hold jeho památce a nechali vytesat nový náhrobek. K osmdesátému výročí úmrtí v roce 1916, tedy osmdesát let od prvního vydání, vyšel poprvé Máj jako rukopisné faksimilie. Jako vzor je Mácha, podle Ivana Wernische, nedostižný.

Událost v jazyce způsobuje nejen autorovo zbystřené vnímání muzikálnosti jazyka, ale i jiná práce s jazykem: spojení významově protikladných slov, neboli oxymóron. To je typické i pro dalšího básníka, který má letos ve výročí sedmičku: v úterý 7. listopadu uplyne 17 let od smrti Jana Skácela, jehož básnická krajina je tvořena slovoobrazy, které popisuje Wernisch, a to bez jakéhokoliv "trochu jinak". Skácelovy obrazy jsou originální, vycházejí z folklorní mytičnosti a bourají vžitou logiku, kauzalitu i zvyklosti. Skácelovy "hvězdy voní jako vloni... / jako růže jako zvony..."; "smrt jako noc, / ta černá, / s krásným zadkem".

Ač událost v jazyce je u Skácela nezpochybnitelná a ač se narodil o 112 let později, i on zakusil na Moravě strádání, celý život byl odněkud vyhazován: nejprve Němci do Rakouska, kde pracoval jako dělník na stavbách, po krátkých studiích na filozofii nastoupil do Rovnosti, ale odtud byl opět v roce 1952 vyhozen a stal se údržbářem a podobně v roce 1970, kdy zakázali Hosta do domu, se ocitl bez zaměstnání a byl na něj uvalen zákaz publikování. Přivydělával si třeba psaním veršů na žudra vinných sklípků.

Jan Skácel zemřel dříve, než definitivní zákaz padl: publikoval většinou jen v samizdatu, u bibliofilů a knížky pro děti. Až v osmdesátých letech byl postupně brán na milost. Nebezpečná otázka, na kterou bychom měli hledat odpověď, zní: Proč si tak pozdě vážíme zázraků, když jen díky nim se můžeme upřesnit?

Published 2006-11-17